Jednou takhle na záchodě…

Před nedávnem jsme se s kamarádem bavila o tom, jak byl u milenky doma a měl strach z toho, že se každou chvíli může vrátit její manžel domů a tím pádem si to vlastně ani celé neužil tak, jak by správně měl. A tím mi připomněl jeden můj zážitek, ze kterého jsem se parádně poučila. Ne na darmo se říká, že nejlépe vás poučí sám život.

Když
jsem ještě prožívala svá studentská léta v Brně – ach ty krásné časy - tak jsem nějakou dobu měla moc šikovného milence. Říkejme mu třeba pán bubeník –
vždy jsem pro ty umělce měla nějakou chvilkovou slabost. Scházeli jsme se intenzivně, patřil mezi ty zajímavější muže, kteří vás hned neomrzí a tak panovala naprostá spokojenost. Bohužel, jak to tak bývá, mi po čase oznámil, že si našel přítelkyní, zamiloval se a tak je konec. Ukápnutou slzu jsem setřela,
popřála mu hodně štěstí a rozešli jsme se jako přátelé. Ovšem po nějaké době,
asi dva měsíce, se nám pán bubeník zase ozval. Zná to každá – naprosto stejné
kecy – přítelkyně je úžasná, ale nechce dělat to co ty a já to potřebuji atd.
No tak jsem si řekla, že proč ne. V posteli jsem s ním spokojená byla a on byl zadaný ne já, tak ať si to své svědomí vyřeší, jak chce. Ke všemu jsem nikdy neměla v plánu s ním mít něco víc než pár hodin vášně, takže jsem ho žádné nekradla a tím pádem jsem svědomí měla čisté i já – i když já
vím, nedělá se to – z morálního hlediska – jinak se to dělalo, dělá a bude dělat, moralisté, smiřte se s tím! No a tak uběhnul zase nějaký ten čas,
scházeli jsme se, spokojeně šukali a vše klapalo perfektně – měli jsme totiž
dokonalý plán. Na rozdíl od něj, kdo měl hodně posuvnou pracovní dobu, jeho přítelkyně odcházela vždy brzo ráno do práce a vracela se až odpoledne.
Pravidelná a předvídatelná jako švýcarský hodinky. Takže já ráno dojela šalinou k jeho bytu, dala si cigárko na lavičce a sledovala, jak slečna odchází,
počkala 10 minut, kdyby náhodou a pak hurá nahoru do posledního patra starší budovy.
Milovala jsem jeho byt, přesně dle mých představ – jen bohužel hned pod střechou bez výtahu a bez balkónu. Bohužel nastal den D, kdy náš geniální plán selhal.

Jako pokaždé jsem čekala, slečna odjela a já vlezla do baráku a hnala se těch několik pater nahoru. Když jsem dorazila nahoru, dala jsem si chvilku, abych to rozdýchala – přece tam nebudu stát ufuněná, ne? A v mezičase nadávám, proč
sakra ten pitomý barák nemůže mít výtah. Zazvoním a už mi můj bubeník otvírá –
krásné delší havraní vlasy a ty nejhezčí zelené oči, jaké jsem kdy viděla. Má
úsměv od ucha k uchu a v tu chvíli nemyslím ani na mé plíce, které
skončili někde ve 4. patře a už vůbec ne na to, že bych dělala něco špatného.
Pozve mě dál, zatímco si zouvám boty, on už mi připravuje kávu. Přesouváme se do obýváku/ložnice. Pouští naprosto klasicky hudbu z LPička – no jo,
muzikant se hned pozná. Prý to má lepší zvuk. Vždy přitakávám, jako kdybych tomu rozuměla, a v duchu se jen usmívám - jako kdyby mi v této chvíli záleželo na tom, co budeme poslouchat. Proběhne společenské kecání, dáme cigárko a už si užívám to, kvůli čemu jsem přišla.

Po více jak hodině, kdy jsme byli v tom nejlepším, ke mně najednou pronikne zvláštní zvuk, nejdřív to ignoruji, myslím si, že to jsou sousedi. Po chvilce mi to nedá a přeruším svého drahého ve velmi příjemné činnosti a zeptám se ho,
zda to slyší taky. Zaposlouchá se a během mžiku je u vchodových dveří. Vrátí se celý bílý a poměrně splašeně mi šeptá, že za dveřmi je jeho mladá! No do prdele!!! Vytřeštím oči a jediný na co se v tu chvíli zmůžu je se hloupě
zeptat, co tady dělá. Ještě pitomější odpověď přijde od něj, že neví. Prý neví
– bydlí tady, ty tupče, a tohle byl pěkně debilní nápad, mám jako odpověď na jazyku, ale není čas na hádky. Začínám přemýšlet, bušení na dveře je čím dál tím naléhavější – ještě že ho napadlo nechat klíčky ve dveřích, to už by jinak byl úplný konec. Ten byt je vlastně jeden otevřený prostor – super věc, pokud se zrovna nepotřebujete schovat. Balkón to nemá, takže taky nic, takže jedině
záchod a děj se vůle Boží. Rychle popadnu svoje oblečení, které vidím všude kolem postele, utíkám, potichu jak to jen jde, ke dveřím a popadnu boty a pak ještě narychlo si vzpomenu na kabelku a mobil někde na gauči – mrknu do pokoje,
kde bubeník hledá svoje trenky, vrací polštáře a peřiny chaoticky zpět na postel a kope veškerý sexuální pomůcky pod postel - poslední kontrola, zda tam není něco mého a už se zavírám na záchodě.

Záchod je hodně malý – tak na co taky by měl být větší, že? Většinou neslouží
k tomu, aby se tam někdo schovával a mohl pohodlně obléknout. Zavrhnu myšlenku, že bych na sebe hodila nějaké oblečení, protože bych udělala akorát hluk a tak jen v samo držících punčocháčích si sedám na mísu.
V náruči držím křečovitě vše, co jsem stihla posbírat a začínám se modlit a zároveň proklínat, jak jsem něco takového mohla dopustit a co teď jako budu dělat – no nic, ty krávo, budeš čekat a doufat, říká mi můj mozek – no jo, ten se vždy umí ozvat v tu pravou chvíli! Kde byl, když jsem sem lezla?
Vypnutý, sloužil jen k udržení základních funkcí, směje se na mě rozum. A
v tu chvíli mi dojde, že nemám svoji bundu. A do háje! Chci ještě jednou vyskočit, ale už je pozdě, slyším, jak otvírá dveře a jeho přítelkyně vlítne do bytu jako velká voda a už to začíná.

Ona:
„ Můžeš mi říct, proč mi nebereš telefon?! Už se ti snažím asi hodinu dovolat a ty nic. A přijdu domů a jsou klíčky v zámku. Co to jako má být?“

On:
„Ty si mi volala? Promiň zlato, ale já jsem si ráno byl jen dole v pekárně
pro pečivo, když jsi odešla a po návratu jsem automaticky musel dát klíčky do zámku a zapomněl jsem si zapnout zvonění na telefonu. Víš přece, že si ho na noc vypínám. No a když mám dneska dopoledne volno, řekl jsem si, že si pustím nějakou hudbu a trochu se ještě prospím. Promiň, moc mě to mrzí, copak si potřebovala?“

Skvěle zahráno do outu říkám si. Až mě překvapuje, jak dokonale umí lhát, hlavně když
je pod takovým tlakem. V duchu mu tleskám. Na druhou stránku si říkám,
jaký to je idiot, že si nezapnul mobil, ale tak nikdo není dokonalý, mužské
plémě už vůbec ne. Poslouchám něco o tom, jak si zapomněla externí disk, na kterém má práci, kterou nutně dneska potřebovala a že mu volala proto, aby ji ho přivezl. Slyším kroky do obýváku, jde kolem mě a v tu chvíli snad i přestávám dýchat, protože mám pocit, že neuslyší jen můj dech, ale i to jak mi buší srdce. Zastavuje se, nejspíš je u počítače a v tom to přijde.

Ona:
„Můžeš mi říct, co je tohle? Na co to tady jako máš?“

Co do háje? Co tam našla? Zmocňuje se mě dost silná panika!

On:
„Co myslíš?“ Volá z dálky.

Ona:
„No tady ten lubrikační gel!“

No a konec. To je totálně v prdeli. Začínám kolem sebe koukat, jestli zde je nějaká úniková cesta. Vidím nad sebou malé okénko a začnu zvažovat, že bych přes něj vylezla. Dojde mi, že bych nejspíš musela mít figuru somálského dítěte, abych tím vůbec prolezla, a pak si říkám, co bych jako dělala, kdybych si tedy vykloubila celé tělo a prošla tím oknem. Skončila bych na střeše nahá!
Super plán a co dál? Horolezectví nikdy mým koníčkem nebylo a běžně lano sebou v kabelce netahám, a i kdybych tahala, udělala bych si asi takový uzel,
který by neudržel ani moji kabelku, natož mě. Dobře, mohla bych zůstat na střeše a čekat, dokud se neuvolní prostor, ovšem v těch sexy botách na jehlách se na ty střeše neudržím ani pět minut. Prostě všechno hodně blbý nápady –
každý vedoucí k mé jisté smrti, popřípadě k vtipnému videu na youtube. Takž únik nepřipadá v úvahu. Takže zůstane jediné, postavit se k tomu čelem. Snažím se najít svůj vnitřní klid a upřeně hledím na dveře a přemýšlím, co tak asi slečně řeknu, až ty dveře otevře. „Dobrý den, já jsem
šla náhodou kolem a potřebovala jsem si strašně moc odskočit a tak mě váš
přítel pustil k sobě. A to že jsem nahá? No to víte, není nad to se projít občas nahá, trochu to provětrat. Že je venku únor? Vždyť to ničemu nevadí!“
Hm, jasně, tohle by mi sežrala jedině, že by ji cestou domů někdo uřezal půl mozku. Ach jo, první životní situace, kde vím, že mi moje prořízla tlamička nepomůže. Takže prostě slušně pozdravím, představím se – jako kdo? „Dobrý
den, já jsem milenka vašeho přítele!“ „Čus, tak já jsem ta, co dělá to co ty ne!“, „Ahoj, já jsem ta děvka, co ji šuká tvůj starý!“ – blbé
nápady, myslím si, že prosté DOBRÝ DEN! postačí, pokud bude chtít bližší info optá se, ne? - a budu doufat, že nedělá žádný bojový sport a dostanu jen klasickou facku, zaslouženě. Smířená s osudem dále poslouchám konverzaci.

On:
„Hm… no víš… Honil jsem si ho!“

Bože,
on je geniální!!!

Ticho

Ona:
„No já vím, že to teď není nejlepší. Promiň, to ty stresy v práci,
slibuji, že to bude lepší. Co kdybychom si dneska udělali hezký večer.? Přijdu dřív domů.“

On:
„No tak víš, když nechceš ty, taky mám své potřeby no.“

Nepřepískni to, blbče!!!

On:
„Budu se na tebe dneska moc těšit miláčku a ještě jednou se omlouvám, že jsem tě neslyšel, když víš…“

Ona:
„ V pořádku zlato, musím letět, uvidíme se večer, pa!“

No to není možný! Nad námi snad stojí všechny andělé, ne jen že mu to prošlo, ale ještě z toho vyšel se šukačkou na večer! Je tohle vůbec možné?! Zase slyším kroky kolem mých dveří, ztuhnu, ještě je zde poslední možnost, že se náhodou rozhodne pro rychle odběhnutí si, ale nic. Evidentně spěchá a tak už
uslyším jen to, jak se zabouchnou dveře. Chvíli ticho, zamkne dveře a už otvírá
dveře na záchod a zřejmě jsem tam seděla jako hromádka neštěstí, protože první
jeho otázka byla, zda jsem v pohodě. No až na to, že jsem prodělala svůj první infarktový stav, tak celkem ano. Jdu si rovnou zapálit a nemohu uvěřit tomu, jaké štěstí jsme měli. Po nějaké době už mi nebuší srdce jako srnce při lovu a celkem se bavíme na tom, jak to hravě zvládnul.

Samozřejmě
jsme to pak dodělali – ty umělce jen tak něco nerozhodí, jsem si všimla, ovšem já už tak v klidu nebyla a do teď když jsi, vzpomenu, jak mi na tom záchodě bylo, mi není nejlíp, i když už to dokážu vyprávět s úsměvem na rtech. Další naše schůzka se pak již nekonala. Nějak mě dostihlo svědomí či co,
takže to vyšumělo, jak já ráda říkám a zůstali jsme vážně jen přáteli. A co vím, tak si ji letos vzal, takže asi bude šťastný a podobné chyby se už
nedopustil. Já mimochodem také ne :)



P.
S. Omlouvám se těm, co pod názvem hledali nějaké to fekalporno :)