Mozek je úžasná věc...

Mozek... Fantastická věc... Co on dokáže,jak dokáže pomíchat myšlenky se vzpomínkama,to se jen tak nevidí. Dnes se mi totiž zdál sen...

Byl školní den a my už šli ze školy. S klukama jsme do sebe požduchovali,aktovka mi visela přes jedno rameno a čepku jsem neměl na hlavě. Kopali jsme do plechovky a hráli sní fotbal cestou domů. Po cestě nás postupně ubývalo,jak ostatní odbočovali z mé trasy domů. No domů... Šel jsem ještě za maminkou do práce. Musel jsem pro klíče od bytu,protože své jsem neměl... Já je totiž ztratil,nebyly první a ani poslední.
Maminka pracovala jako kuchařka v hotelu v našem městě. Tehdy to byla gastronomická perla našeho města. Něco jako ze seriálu o kuchaři Svaťovi Kuřátkovi. I dnes když se na to koukám,poznávám snad všechno,co měli v kuchyni i tam...
Přícházím před vchod,dávám si na hlavu čepici a aktovku si nasazuji i na druhé rameno.
Rychle se kontroluju jestli nejsem někde špinavý,vím jak to maminka nemá ráda.
Otevírám dveře a vcházím dovnitř. Hned za dveřmi,je na zdi veliká vitrína,tam se každý den dává denní jídelníček,jsou tam fotky prostřených salónků připravených na nějakou oslavu a hlavně jsou tam i fotky zákusků z hotelové cukrárny.
Dále jsou schody do recepce,napravo od schodů je malá šatna pro restaurační hosty.
Zdravím paní šatnářku,ona se na mě usměje a přikývne. Je to bývalá herečka z našeho městského divadla,je to taková pohádková babička. Zbožňoval jsem její příběhy o hercích a proseděl u ní v šatně spousty hodin.
No ale u té vitríny s fotkama,stojí holka. Má krátké tmavé vlasy a očima přímo olizuje zmrzlinový pohár na fotce a mlsně se olízne u větrníku.
Příjde mi nějaká smutná,ale mám hrozně intenzivní pocit ze se známe,přitom jí vidím zaručeně prvně v životě.
Na můj pozdrav odpovídá a kouká se mi do očí. Jsou krásně zářivé,plápolají v nich šibalské plamínky,jen mi nepříjdou holčičí,ale spíše jako oči dospělé ženy.
Opět se jí zrak vrací k fotkám cukrovinek. Kouknu na paní šatnářku,nevím jestli umí číst myšlenky,ale ani ano. Jen s úsměvem přikývne. Beru holku za ruku a táhnu ji sebou.
Otevírám dveře restaurace,je hodina po poledni a v restauraci je cvrkot.
Číšníci se proplétají mezi stoly,přinášejí jídlo,odnášejí talíře a nápoje. Mistrová od číšnických učňů,stojí u příručního stolu a diriguje učně. Vedle ní stojí vrchní čišník. Pohledem kontroluje cvrkot na place.
Procházíme kolem nich a hlasitě je zdravím,oba s úsměvem odpovídají. U dveří kde začíná provoz kuchyně,zdravím paní pokladní. Ta tam sedí a kontroluje bonovací knihu na jídla a nápoje. Kontroluje ceny a nafasované zboží ze skladu.
Projdeme kolem ní a už nakukujem do umývarny. Je plná páry,myčky jedou naplno,všude jsou koše do myčky,plné talířů. Dva učni je berou jeden po druhém,utírají je a ukládají do regálů.
Přikrčíme se a procházíme kolem nich,krytí regálem plným talířů a skleniček. Kousek dál jsou dveře do sklepa,skladů a cukrárny.
Z kuchyně slyším hlasité příkazy šéfkuchaře. Vždycky když slyším jeho hlas až mi po zádech přeběhně mráz. Otevírám dveře do sklepa a rychle tam tlačím mou malou společnici.
"Tady chvilinku počkej" zašeptám a zavírám dveře. Nakukuju zpoza rohu do kuchyně. Šéfkuchař stojí u špalku na maso. Má do něj zapíchnutý dlouhý nůž a obě ruce položené na jeho rukojeti. V bílem rondonu a s naškrobenou čepicí rozdává příkazy.
Vidím maminku jak smaží řízky,její kolegyně vedle ní si mě všimla a loktem do ní dloubne. Maminka zvedá hlavu a vidí mě,směje se a já ji ukazuju rukou, že budu dole.
Přikývne. Je to naše znamení,ví jak šéfkuchař nemá rád,když se mu někdo motá po kuchyni. Rychle mízím,než si mě všimne. Otevírám dveře do sklepa,beru tu holku za ruku a táhnu ji dolů. Míjíme odbočku do skladů a jdem ještě níž. Odbočujem doprava a stojíme přede dveřmi.
Otvírám dveře a do nosu nás udeří nádherná vůně. Na tu vůni nikdy nezapomenu.
Sleduju co to udělá sní... Otáčí hlavu ke mě a její oči září stěstím,doslova se smějí od ucha k uchu. Musím ji držet za ruku,jinak by snad utíkala dovnitř.
Vcházíme do cukrárenské výrobny, je to místnost větší než náš celý byt. Kolem zdí jsou různé hnětací a míchací stroje,mlýnky a drtiče. Na stolech jsou všude různé druhy zákusků. Celá jedna stěna místnosti jsou jen trouby a vzadu je chladící box.Jen ten chlaďák je veliký jako náš dětský pokoj.
Hlasitě zdravím cukrářky. Všechny tři odpovídají a usmívají se.
Jsme snad ráji... Tady,kdykoli jsem přišel,nikdy se nikdo nemračil... To snad ani nejde... :-)
Paní šéfcukrářka,jde ke mě,sundává mi čepici a pohladí mě po vlasech.
Říká mi ať si odložím a počkám až mamince skončí směna v kuchyni. Jsou to kamarádky už od školních let. Odkládám čepici,aktovku i bundu. Pomáhám z bundy i mé malé kamarádce,která neví kam dříve s očima.
Beru ji za ruku a jdeme k velké modré míse. Je to mísa dětského štěstí jak mi jednou řekla šéfcukrářka. Jsou v ní totiž všechny odřezky z korpusů dortů a nepovedených zákusků.
Oba noříme ruce do mísy a nevíme co si dát dřív. Díváme se na sebe a smějeme se jako blázni. Ve vteřině jsme oba ulepení a sladcí... Pusy máme plné a v očích skoro slzy.
Vedle je mísa s polámanými krky k labutím. Pamatujete ty zákusky labutě...
Beru tu misku stěmi malými "hokejkami" a kývám hlavou. Kamarádka mě následuje,ikdyž se jí od modré misky moc nechce.
Na stole stojí několik nerezových kotlíků. Stavím ji před kotlík zády, říkám ať zavře oči a otevře pusu.
Beru zlomený labutí krk a nabírám na něj z kotlíku krém... Vkládám jí ho do úst. Musím být rychlý,jinak mi snad ukousne prsty...
Otevírá oči a panenky má doširoka rozevřené. Rychle kouše a nemůže se té chuti nabažit. Šahá mi do misky pro další labutí zmetek a už mizí skoro celá v dalším kotlíku.
Jsou to kotlíky s krémy a polevami.Žloutkový,čokoládový,pařížský a kdo ví jaký ještě.
Za chvíli máme oba celé pusy od různých krémů,ona snad i vlasy... :-)
Oba mručíme,koulíme očima a kroutíme hlavou. Smažíme se mluvit,ale přes plnou pusu dobrot to zní spíš jako klingonština...
Pak přicházíme ke kotlíku s čokoládou... To je moje nejoblíbenější místo...Kotlík je ve vodní lázni,aby čokoláda nebyla tuhá.
Než vůbec cokoli stačíme udělat,přichází šéfcukrářka se dvěmi kompotovými miskami.
Nabírá nám naběračkou do misek tu čokoládu a posílá nás si sednout ke stolu.
"Víš že nesmím mít v čokoládě drobky..." slyším za sebou rozesmátý hlas.
"Vím,ale když tomu prostě nejde odolat..." odpovídám jí v hlavě,protože pusa je plná dobrot.
Sedíme u stolu a cpeme se,máčíme do čokolády kde co z obou misek ,až se dostáváme na dno. Vylizujeme misky a řehtáme jako pitomci...
Šéfcukrářka nás oba hladí po vlasech a říká: " Běžte se umýt,vypadáte jako čuníci..."
Umyli jsme se a pak už jen mlčky sledovali,jak jim to hraje pod rukama. Jak se zdobí dorty,zalévají želatinou,dělají se marcipánové růžičky.
Pak přišla maminka a my museli jít. Dal jsem každé cukrářce pusu a rozloučil se.
Kamarádka už nebyla smutná,ikdyž jsme odcházeli. Vystoupali jsme po schodech nahoru,prošli umyvarnou a přes plac k šatně.Tam mě zvala za ruku,otočila k sobě. "Děkuju" řekla s úsměvem dala mi pusu na tvář.
"Nemáš zač,tak zase někdy..." odpověděl jsem a kouknul na paní šatnářku. Ta jen pokývala hlavou a pousmála se.
"Nashledanou" řekl jsem nahlas a oběma jim zamával.
Vylezl jsem ven kde už mě maminka čekala.
"Kde máš čepici? " zeptala se mě maminka a já už jí tahal z kapsy....

Fred.