Honit policajty

Frčíme si to takhle v sobotu po dálnici směr Hranice,obě děti za námi si pobrukují a já se snažím tu starší udržet konverzací v bdělém stavu.

A protože se za oknem neděje nic zajímavého a dochází mi nápady, vidím spásu v modrém blikajícím majáčku před námi.

"Podívej, před námi jsou policajti a asi někoho honí," povídám dceři.

"Maminko a kde? Ukaž," odpovídá mi.

"Tam jak bliká ten modrý majáček,"ukazuji prstem.

Vzadu je na chvíli ticho, asi jí to šrotuje v hlavě.

"Maminko,budeme honit policajty?"vytasí se po chvíli s prosbou dcera.

"To nemůžeme, jenom policajti můžou honit," odpovídám jí okamžitě.

Bohužel ji tím nepotěším a začne pofňukávat.

"Copak se děje miláčku?"snažím se zjistit příčinu.

"Tati, maminka nechce honit policajty,"zkouší to jinde.

Mému muži už začínají cukat koutky,ale soustředí se na řízení.

"Tatínku, tak jí něco řekni. Že nemůžeme honit policajty?"obracím se na manžela.

Ten jen s úsměvem, tak aby to dcera neslyšela, zašeptá: "Maminka by mohla, tatínek leda policajtky."

A to už se musím smát i já. Až teď mi dojde, jak jsem se do toho sama navlékla.

Smějeme se oba a jen dcera nechápe, proč nemůžeme honit ty policajty.

Pět minut před Hranicemi stejně usne.



Hezký den s úsměvem

Dokli...