Kaktus

Běžný den, jako každý jiný. Z práce rovnou na nákup a pak hned domů. Vím, že už doma čekají děti a ještě nebudu vyzutá a už budou fňukat, že umírají hlady.

No, přesně tak to bylo. Jako správná matka a hospodyňka se vrhám uklidit nákup a začínám s vařením. Motám se po kuchyni, kávu, kterou jsem si plánovala vypít s nohama na stole, piji za pochodu, ale co už.

V tom se ozýva syn.

Křičí: "Mamí." Moc dobře ví, že to nesnáším. Ví, že když něco chce má přijít za mnou. Ale to by nebyl chlap, prostě bude hulákat. Nějakou dobu to voláni ignoruji, ale pak mi dojde trpělivost. Mířím do pokojíku a co? On už tam není, ale slyšel jak jsem tam šla a už se tam vrací.

Dívám se na něj a čekám.

"Mami já mám problém."

Ptám se: "Jaký?"

"No, když mě svědí pytlík." Obracím oči a říkám si: No jo chlap a jeho největší problém na světě,přilepený pytlík. ( teda až po rýmečce:D )

Jelikož stojíme skoro mezi dveřmi, malinko couvnu a chci po něm, aby mi to nadělení ukázal. Dřepnu si a on stahuje kalhoty i s trenýrkami. Jenže co čert nechce, neudržím rovnováhu a padám. Ale to přece nemůžu dopustit, aby mé „drobné“ tělo upadlo na zem a syn se mi smál. Chytám se první věci, která je vedle mě. Super rovnováha opět nalezena, jenže komoda, která zachránila můj pád, se zatřásla. No, zatřásla se tak, že kaktus, který na ní stal, se rozhodl spadnout na zem místo mě. Super… Jenže to by si cestou dolů nesměl dát zastávku na mém zadku.

Tělem mi projela ukrutná bolest, vystřelila jsem vzhůru a řvala jak tarzan. To se syn už řehtal jako blázen, kalhoty na svém místě, a do pokoje vbíhá dcera. Nevěřícně kouká na tu spoušt. Hlína po zemi a kaktus na dvě části se válí na zemi. A matka jak smyslů zbavená, ze sebe strhává oblečení. Garantuji sama sobě, že tak rychle jsem nikdy svlečená nebyla. Stojím, jen v prádle a okukuji škody za smíchu děti. Lamentuji a nadávám, dožaduji se pinzety ať můžeme všechny ty bodlinky vyndat z mého pozadí pryč. V očích mám slzy a čekám, až dcera přinese tu pinzetu. Syn už se neodvažuje nic říkat, protože ví, co by nasledovalo. Konečně se dcera vrací a když mě vidí s úsměvem prohlásí…

„Maminko, ber to tak, že takový macek tě ještě nikdy neopíchal a jak jsi si u toho krásně zakřičela“

V ten moment mě přešel všechen vztek i bolest a musela jsem se smát. A kaktus? Ten letěl do koše, stačilo mi, ze mě opíchal jednou.