den blbec

Den blbec. Občas ho máme každý. Je zcela nevyhnutelné se s takovým dnem jednou za čas setkat. Jsou dny, kdy se neštěstí vyvažuje se štěstím, kdy štěstí převažuje a pak jsou dny, kdy se smůla lepí na paty, případně Vás obalí celého a zaleze do všech pórů Vašeho nebohého těla. A přesně tak jsem se cítila dnes. Obalená smůlou od shora dolů, nacpala se sviňa i do nosních dírek a vnitřně se mi vysmívala - tak holka, nemáš šanci se mi dneska ubránit, nenechám tě s čistým svědomím ani nadechnout. A měla pravdu.

Mělo to být příjemné ráno, v plánu byl volný den s mým úžasným ( to říkám jen proto,abych nevypadala, že jsem špatná matka, protože jinak je to mrcha malá proradná) synem. Chtěla jsem ho vzít do zoo ( abych ho mohla nechat ve výběhu opic) a koupit mu nějakou pěknou hračku ( co nevydává žádné - ŽÁDNÉ zvuky ) . Ale místo toho mě vzbudila rána do hlavy ( hračkou co jinak nevydává žádné zvuky) a ještě než jsem si stihla uvařit kávu mi volali z práce, že prý jestli bych nemohla přijít alespoň přes špičku. Div mi nebrečeli do telefonu, jak tam nikoho nemají a že mě nutně potřebují. Hm, tak co mám dělat, jdu tam ( a až tam budu, zatluču všem hřeb do hlavy).

Nic, oblékla jsem se, do posledních čistých kusů oblečení. Pračka nefunguje, definitivně obrostla mechem a nemůžu ji najít, takže budu muset cestou z práce koupit nové oblečení. Když jsem se obouvala, všimla jsem si, že mám každou ponožku jinou, nelišily se však v detailech, jedna byla svítivě žlutá a druhá černá. Ani mě nenapadlo s tím něco dělat. Přišel se se mnou rozloučit syn, rád dává štípanou, ale přilepil se ke mě těma svejma olepenejma ručičkama tak, že když jsem se narovnala, stále na mě visel. Povedlo se mi ho setřást až u dveří. Kdyby už lítaly mouchy, vcelku slušně bych mohla zastat funkci mucholapky. Nevím čím se na mě přilepil, ale dolů to nešlo.

Cestou do práce jsem si chtěla dobít zlatou, pražskou opencard. Otevřu peněženku, ale kde nic není, ani smrt nebere. Kurva, kurva, kurva. Proběhlo mi hlavou. Z peněženky mi zmizelo dva a půl tisíce. Prostě se vypařili. Naposled jsem měla peněženku bez dohledu včera v práci, takže jestli to nebyly kouzelný bankovky, který se uměj vypařit, nebo teleportovat, musela mě okrást nějaká svině v práci. Super, čtyřicet brigádníků, u většiny nevím ani jméno, natož abych si pamatovala, kdo z nich byl v práci. A i tak nemám ani možnost to nějak řešit. Nevadí, prostě nebudeme tejden žrát.

Tak jsem dorazila do práce, o půl hodiny dřív (fakt nevím, proč ne později) . Už první pohled mě nutí vzít brokovnici a zastřelit šéfa.Nikdo tu není, to očividně znamená - je nás tu jak nasráno, takže tě tady potřebuju, abys mi zacvičila nový lidi. Vaří se ve mně krev, bublá ušima ven z mýho těla. Vytahuju svojí imaginární brokovnici z kabelky a s pocitem úlevy imaginárně střílím každého kolegu mezi oči. Ale to není řešení, takže jdu za šéfem a beze srandy mu říkám, že je debil a že jsem místo otročení tady měla bejt se svým synem v zoo. Nějak mu to nerozhodilo pantofel.

Převlékla jsem se a svolala partu nováčků, přičemž dva z nich vypadali jako že se sami nezvládnou ani vysmrkat a ti druzí dva vypadali, že mají slušnou kocovinu. S tím se dá pracovat, říkám si v duchu. Jeden z nich žvanil tak strašně, že jsem měla sto chutí ucpat mu ústa bochníkem chleba (bohužel jsem to později také udělala, prémie tenhle měsíc neočekávám).

Ve tři odpoledne jsem se nasrala, šla za šéfem a řekla mu, ať si ty patolízaly vycvičí sám, že na to nemám nervy. Dupla jsem si, zahodila zástěru a odkráčela pryč. Jooo, co prémie, ale asi bude i pokuta. Nevadí, v mínusu jsem už tenhle měsíc ( o teleportující se tisícovky).

Přišla jsem domů, dítko bylo rádo že mě vidí. Dokonce byl tak sladkej, že mi chtěl uvařit kafíčko. Donesla jsem si ho na stůl a nechala ho vstříc malému ďáblovi. Když jsem si posléze usrkla, zjistila jsem, že mi to kafe osolil. Ten pohled byl na zabití, měl normálně radost, hajzlík jeden mrňavej. Ale nevadí, oplatila jsem mu to tak, že jsem mu místo pohádky pustila dokument o tom, že ježíšek neexistuje.

Pro dnešek už na to kašlu.

S láskou

Soft

P.S.: vím, že je to vyčerpávající blog.