striptýz v metru

Dlouho už jsem nebyla nikde na lovu. Nestíhám. Jenže opravdu nerada bych přiznala něco takového, jako že nemám čas na sex. To už by bylo na hranici absurdna. Ale zase upřímně, zrovna když zadávám účty do interního systému, nemyslím u toho na krásný velký péra, ale spíš na to, jaké datum zúčtovatelnosti mám zadat. Nehledě na to, že kdybych myšlenkama zabrousila třeba ke kuřbě solidně obdařeného businessmana, začala by mi nekontrolovatelně ukapávat slina z koutku a měla bych neovladatelný třes v pravé noze. A to by se potom zákazníci mohli zlobit, že jim slintám do drinků. Takže jsem dnes k lovu chtěla využít chvíli, kterou každý den v podstatě promarním. Je to cesta metrem. Nikdy jsem nepřemýšlela o tom, jak aktivně využít krátkodobé cestování. Při dlouhé cestě se toho dá stihnout plno, ale krátká cesta je ideální k zapůsobení.

Plán jsem ukula už předešlého večera, protože bylo nutné se na něj dostatečně připravit. V práci musím být před sedmou, to znamená, že kolem 6:30 nastoupím do metra a v 6:40 budu na místě. Ideálních deset minut k zaujmutí co nejvíce mužů. Je to čas akorát, kdy ještě není v metru tlačenice a většina cestujících se pohodlně usadí.

Budíka jsem si dala na 4:01, krásných padesát minut spánku mi bude muset stačit. Ten brzký čas byl proto, abych svou fasádu dokázala proměnit v neodolatelně přitažlivou osobu. Vstala jsem těžko, ale podařilo se. Sprcha byla nutná nejen kvůli probrání se ze stavu hybernace,ale také jsem se ze sebe snažila vydrhnout co nejvíc ošklivosti. Bohužel pro mě jsem zjistila, že když jsem škaredá, umejt to prostě nejde. Když byla osobní hygiena za mnou, přišla fáze líčení. Jak jistě víte, používám pro rychlejší aplikaci malířský váleček, umožní mi nanést dostatečnou krycí vrstvu makeupu a vytvořit alespoň iluzi perfektního opálení, protože jinak vypadám jako kdybych se po nocích živila krví třináctiletých panen. Zasranej albínismus. K mému zděšení jsem zjistila, že mi došly všechny umělé řasy, kterých jsem si před rokem udělala zásobu na rok dopředu (doprdele). Ještě že jsem tak vynalézavá. Hned jsem doma odchytila pár pavouků a s krutostí sobě vlastní jsem jim ulámala nožičky, abych je mohla použít místo umělých řas. Nasoukala jsem se do rudého kombiné, vybrala ty nejsvůdnější botičky ze své sbírky a natáhla na sebe kabát. Akorát čas vyrazit.

Na peróně už jsem byla celá natěšená, jak všem mužům v metru ukážu co ve mě je. Nastoupila jsem, nechala zavřít dveře (aby případní nápadníci nemohli utéct) a spustila show. Pustila jsem ze svého telefonu kompilaci písní, zakončenou nahrávkou mého telefonního čísla. při první písni jsem to rozjela, stoupla si k té tyči a začala se kolem ní svíjet odhazujíc svůj kabát v dál. Vytáhla jsem všechny své tajné zbraně, od roznožky až po twerking. Vžila jsem se do toho tak moc, že jsem téměř přestala vnímat okolí. Až když písně dohrály a já očekávala bujarý potlesk, pískot a ovace jsem se probrala nevěříc vlastním uším ani očím. Žádné ovace se nekonaly. Všichni po ránu v metru pochrupovali a má show nikoho, ale vůbec nikoho nezaujala.

Byla jsem zklamaná a konsternovaná. Až do chvíle, než mi zazvonil telefon a v něm se ozvalo Slečno?,to jste vy z toho metra? Já bych rád koupil kamarádovi k narozeninám prostitutku.

Jo, tak tudy cesta nevede. Alespoň jsem vyzkoušela další způsob formou pokus-omyl.

Krásné ranní cestování všem

a mír v duši

Soft