Nagano

Únor 1998 byl měsícem, kdy v naší vlasti zavládlo hokejové šílenství. Vždyť naši hoši byli ve finále na Olympijských hrách. U nás tomu nebylo jinak, jsme hokejová rodina. (fotbal je pro nás zajímavý jen tím, že desetitisíce chudé lůzy křičí na 22 milionářů: "Makej hajzle")

Já ale prožívala i jiné nadšení. Toužebně jsem očekávala příchod svého prvního potomka. Blížil se termín porodu, ale i finále. Doma jsem neustále poslouchala, že nehrozí, abychom jeli rodit, že tohle si prostě nemůžeme nechat ujít. Vždy jsem si klepala na čelo a myslela si své.

Nastal den finále, budík natažený, abychom náhodou nezaspali. Taška do porodnice nachystaná, kdyby náhodou. V klidu a pohodě jsme šli spát. Jenže ten klid neměl trvat dlouho. O půlnoci jsem se vzbudila a nechápala co se děje. No, velmi brzy mi došlo, že naše děťátko prostě chce na svět.Tak jsem ještě v klidu dala sprchu oblékla se a šla vzbudit manžela.

"Už je hokej?" bylo první, co řekl, když otevřel oči. Musela jsem se smát a vyvést ho z omylu, že na hokej asi dnes může zapomenout, že jedeme do porodnice. V ten moment vytřel a lítal od ničeho k ničemu. Nechala jsem ho pobíhat, nachystala mu věci. Mezitím se uklidnil a na hokej úplně zapomněl.

Nebudu vás zdržovat procedurami přijetí v nemocnici, vše proběhlo jak má a já už se jen soustředila na dýchaní. Myslím, že jsem statečně konkurovala parní lokomotivě. Čas utíkal, pan doktor šel pochrupávat a sestřičky vždy přišly jen nakouknout a pochválit, jak jsem šikovná. Jenže s pak přišla sestra, koukla na mě, že je všechno jak má být a otočila se k manželovi.

Říká mu: "Už budou začínat, kdybyste chtěl, máme vedle televizi, uvařím vám čaj."

Já vytřeštila oči a čekala, co jí odpoví. Slušně poděkoval a jen poprosil, ať nám hlásí stav. (Měl velké štěstí, protože jinak bych ho z porodnice asi vykopala a to i přesto, že jsem nemohla.)

Pan doktor byl taky spokojený, protože si myslel, že moje finále přijde až po zápase. Ale to se mýlil. Dcera se narodila v 7.00 hod. A aby toho všeho nebylo málo, tak můj muž si moc přál chlapečka a byl tak zblblý, že když miminko ze mě vyklouzlo, tak mě chytil za ruku a povídá:

"Mamino máme chlapečka " V tom se doktor začal smát a vyvádí ho z omylu.

" Kdepak tatínku, to je holčička." A to už jsme se smáli všichni. My prostě musíme dělat ostudu za všech okolností. V podstatě měl ale manžel pravdu, sice je to holka, ale milovala vždy auta, motorky, šatičky a růžovou nesnáší a přišla od bláta vždy, i když měsíc nepršelo.

Na vítězný gól, už se pan doktor podíval v klidu v doktorském pokoji. A manžel, ten se dověděl, že jsme vyhráli až cestou z porodnice.

Prohlásil: "Říkají, že ticho léčí. Ale ten nadšeny řev ze všech pavilonů nemocnice musel být slyšet hodně daleko."

Tato Olympiáda se zapsala do dějin a dcera, když to někomu vypraví tak jí moc nevěři. Za 4 roky na Salt Lake City jsem byla opět v očekávaní a teď už přišel na svět vytouženy syn, který se narodil jen o pár dnu později než dcera. Takže jsem usoudila, že rok před zimní olympiádou se musím mít na pozoru, aby nás zas nebylo o jednoho víc.