Dobré ráno

Dnes jsem asi ani nespala, spíš jsem prožila klinickou smrt. Každý kdo to prožil by řekl, že ho zpět dostaly hlasy lékařů, mě vysvobodil hlas kolegyně v telefonu, která řvala Tak kde siiii? Zaspala jsem. S rychlostí světla jsem se snažila vstát z postele, ale zjistila jsem, že takhle rychle se moje tělo nebudí, a že moje nohy jsou ještě ochrnutý. Doplazila jsem se do kuchyně a alespoň pro pocit kofeinu v krvi jsem zapla konvici. Pocitová káva je ten nejhorší druh kafe co si nemůžete dát. Vyčistila jsem si zuby indulonou a nemohla si vzpomenout, kam jsem dala kalhoty. Bez nich neodejdu, to není dobrý. Našla jsem je nacpaný v botníku. Asi nějákej šotek v noci, nebo možná můj osobní autopilot (dostane padáka, je to idiot). To se stává, když už nemám sílu přemýšlet, zapínám autopilota. Ovšem, má vadný nastavení, sem tam mě vážně překvapí.

Vyšla jsem z bytu a vrátila se zpět pro klíče, ještě že bez nich nezamknu. Zamkla jsem a vrátila se zpět pro telefon. Teď už vážně jdu!!, ale opět se vracím pro checklisty. Cestou na tramvaj jsem si všimla, že ačkoliv jsem zaspala, všichni ostatní mají ještě noc. Měsíc mám přímo nad hlavou, nepřiklání se na západní stranu zeměkoule. Nejspíš dnes přebírá i denní službu. Jo, vlastně, zapomněla jsem, že vstávám kurevsky brzo. Dám si čmouda, než dorazí tramvaj.

V tuhle nočně-ranní neidentifikovatelnou hodinu využívají dopravní prostředky jen bezdomovci, feťáci a podivíni. Nastoupila jsem a oslepilo mě osvětlení tramvaje. Zářilo to tam, jako kdyby nás během jízdy chtěli vypěstovat a nechat o něco povyrůst. Ta ženská hlásala zastávky, že by ji slyšel hluchej i za tři rohy. Moje mozkový buňky řvaly Dej nám kofein, dej, dej, dej!! A já se je nahlas snažila uklidňovat Nebojte proboha, v práci si dáme kafe. Docela jsem zapadla mezi tramvajovou partu podivínů.

Stojím přede dveřmi své drahocenné práce a snažím se je otevřít směrem k sobě, ačkoliv se otevírají od sebe. Tahle malá komplikace mě stála pět minut života a sto tisíc mozkových buněk, které zemřeli při řešení nemožnosti otevřít. Moje noha ani nedopadla přes práh a já křičím na kolegyni Potřebuju brífing! Zaznělo jen Už mám kafe, tak jdem. Ani jednu nás nesere, že nic nemáme připravený, každopádně to potřebujeme prokonzultovat u kafe a cíga.

Převlékám se v šatně a přistihnu se, že jsem na pár minut usla. Na čele mám otlačený futra. Denní tržbu z předešlého dne posílám šéfovi římskými číslicemi, protože mi nějakou záhadou nefunguje numerická klávesnice. Napsal mi zpět, jestli si z něj dělám prdel. Dělám, ale kromě toho mi nefungujou numera.

Za dveřmi vidím prvního zákazníka, ale nejsem si jistá, jestli to náhodou není nějaká brigádnice?! Jdu otevřít, i když je asi za minutu sedm, tvrdím ji, že máme otevřeno až od devíti a rozhodně ne od sedmi. Prozradila mě otevíračka nalepená na dveřích. Mrcha jedna podrazácká. Ta slečna už asi nikdy nepřijde, zabouchla jsem jí před nosem tak, že se jí rozplác na skleněnou výplň. Rychle zamykám, aby mi sem nikdo nelez! Proklientský přístup máme popsaný v etickém kodexu u dveří, je vidět, že jsem ho nečetla.

Tak dneska jdu spát dřív, abych ráno zase nezaspala.

S láskou

Soft