Vzpomínka na tátu

Milý táto,

za dva dny to bude už 7 let co jsem Tě naposledy pohladila, dala pusu a rozloučila se s Tebou. V Tvé tváři byla vidět znatelná úleva, bolest zmizela a tak nějak z Tebe vyzařoval klid. Slzy se mi koulely po tváři, protože jsi byl dalším z mých milovaných, kteří mě opustili a nechali jste mě tady na světě samotnou. V hlavě jsem měla tolik myšlenek … co dál? Byl jsi poslední roky pro mě velikou oporou, věděla jsem, že kdykoliv mi bude zle, stačí zavolat a jsi tady a pro mě. Často s úsměvem vzpomínám na Tvoji bouřlivou povahu, jak jsme se dokázali pohádat až do morku kosti a jak jsem měla pocit, že Tě v ten moment snad i nenávidím. Ale přešly mraky a vysvitlo zase sluníčko a bylo mezi námi vše v pohodě. Kdybys věděl, milý táto, jak jsem Ti dnes vděčná, že jsi mě do života připravil jak nejlépe jsi uměl, protože dnes, kdo nemá ostré lokty a prořízlou pusu, je v tomhle světě ztracený. Byla jsem povahově prostě jako Ty a proto občas mezi námi lítaly jiskry. Uměli jsme si ale navzájem přiznat pochybení a bylo mezi námi zase vše OK. Naučil jsi mě pravdomluvnosti, čestnosti, pracovitosti a i obětavosti pro druhé a nelituji toho. I když jsem Ti to nikdy neřekla, byl jsi pro mě vždy velkým vzorem, ale určitě jsi to tušil, co? Ani nevíš, táto, jak mi stále moc chybíš? Asi by jsi se divil, že mám doma v rámečku tvé fotografie, protože jsem Ti nedávala moc najevo, jak hodně Tě mám ráda a jak moc pro mě znamenáš. I když už tu nejsi, jsi pořád hluboko v mém srdíčku.

Táto, mám Tě moc ráda a děkuji Ti za to jaký jsi byl fajn táta a chlap.

Tvoje dcera Jára