Nedokončená povídka

Sedím si takhle v tom baru na rohu, je to trochu horší putyka, ale po práci tam rád zajdu. Je zima a kolem výkladní skříně projde muž v dlouhém plášti na sobě závěj ze sněhových vloček… vejde do lokálu… všichni ztichnou, přijde blíž a sedne si naproti mne… objedná si whisky a podívá se mi do očí, měl klobouk, a neviděl jsem z něj víc než zorničky co si mne zkoumavě prohlíží jako by nebylo moje oblečení vůbec žádnou překážkou jeho zkoumavému pohledu. Po chvíli se odvrátí a zadívá se ke dveřím. Najednou se ozve jeho hlas: „už dlouho jsem nepotkal někoho, jako jste vy, mohu si k vám přisednout mladý muži? Odpovím: „Ale samozřejmě místa je tu dost a ukážu na prázdnou barovou židli blíže ke mně. Obejde roh baru a přisedne si i se svou sklenkou whisky. Mohu vás na něco pozvat? Zeptá se mne nečekaně vřelým tónem, až mne to u tak záhadného muže překvapí. Ne děkuji mam objednáno, ale je to od vás milé. Mohu být tak troufalý a vědět proč si ve společnosti nesundáte klobouk, zvláště když zde už nesněží? Zeptám se a lehce se usměji, abych svoji drzost trochu zlehčil. Usměje se, i když to jde jen špatně odhadnout v prostoru mezi kloboukem a vysokým límcem kabátu. Odpoví: „Dejme tomu, že nechci být pozorován zdejšími lidmi“ Trochu mne zamrazí, z tónu jakým to vyslovil. Líbí se mi tajemný cizinec. Z úvah mne vytrhl zvuk pokládané sklenky, když přede mne barman postavil další skleničku šampaňského. Poděkuju a zadívám se do cizincových očí. Zeptá se mne: „nevíte, kde se tu dá nocovat? Jsem unavený po dlouhé cestě a nikoho krom vás tady neznám. Zamyslím se a vybaví se mi hotel kousek odsud, ale není to recepci. Velmi lehce si povzdechne, jako náznak rezignace, nečekal bych u něj tenhle projev, je čím dál zajímavější. Potom mi dojde že: „ majitel baru pronajímá malý byt tady v patře je to nad hernou biliardu a je tam klid není tam z baru nic slyšet. Je tam okno do zahrady za domem.“ Mohlo by se vám tam líbit je tam soukromí“ dodám. Odpoví mi „Soukromí umím ocenit a je to přesně to co hledám, ne žádný pochybný hotelový pokoj.“ Mohu vás požádat, jestli se mi na ten pokoj zeptáte?“ „Ale samozřejmě minutku aj sem zpět“ seskočím z židle tak jak mi to dovoluje šampaňské, co jsem dnes vypil. Odejdu za bar a zaklepu na dveře majitele je to známý a je přece jen slušnost je zaklepat. Ozval se poplašený zvuk a na zem spadla složka papíru. Dále ozvalo se. Otevřel jsem dveře a trochu rudy majitel baru na mne kouká zpoza svého stolu. Doufám, že tě nebudím? Ptám se. Zmateně kouká a pak říká, no jo vlastně ano, trochu jsem usnul…. A zrudne ještě víc. Potřeboval bych klíče od pokoje nad hernou. Sdělím mu a dělám, že sem si změny jeho barvy nevšiml. Proč? Zeptá se, protože máš zákazníka, který chce přespat…podiva se na mne a nic neřekne, vytáhne zásuvku u stolu a sáhne pro klíče… sundá klíč číslo 28 a podá mi ho. Vezmu si od něj klíč a řeknu: „Díky šéfe, máš to u mne!“. A otáčím se, že odejdu. Jako správný obchodník na mne křikne: „A jak bude host platit?“ zastavím se, podívám se mu do očí, a řeknu: „Draze“ usměji se a dodám, už ne tak podbarveným tónem Ráno zaplatí fakturu, kterou mu připravíš, nevypadá, že by chtěl zůstat déle. Otočím se a vykročím ke dveřím. Když už za sebou pomalu přivírám, ozve se ještě hlas majitele, který potichu, a jen pro mne šeptne: „A neudělej mi tady z toho buzinec“. Zaklapnu dveře kanceláře a pomyslím si něco o tom, že od něj to sedí a zamířím zpět okolo baru ke svojí židli. „Tady je klíč“ řeknu a ukážu mu jeho klíč. Než stihne cokoli říct, beru svojí skleničku a prohlásím „Zavedu vás do vašeho pokoje“ potom se otočím a zamířím do spoře osvětlené chodby za barem. Následoval mne do šera… Trochu jsem zavrávoral na nerovné dřevěné podlaze a málem jsem sebou pořádně plácnul o podlahu, když v tom jsem cítil ruku, jak mne chytla okolo hrudníku a jakoby nic mne zvedla zpátky na nohy. Přitiskl mne ke zdi a já se lekl. Přiblížil obličej k mému, až jsem mohl pozorovat hloubku jeho očí. Ani jsem nedýchal, mohly to být poslední chvíle mého života. Hlavou mi běžely úvahy jak z téhle situace pryč co když je to prchající vrah? Pak ale najednou povolil stisk a políbil mne. Nečekal jsem to, ale v polibku jsem se ztratil. Když oddálil své vlahé rty, chvějivě jsem řekl: „Nepřestávej“. Chtěl jsem ho obejmout a zažít ten pocit znovu, ale odstrčil mne a řekl: „Tady ne půjdeme do pokoje.“ Souhlasil jsem, a jak nejrychleji jsem mohl, jsem došel ke třetím dveřím po levé straně chodby. Za nimi bylo točité dřevěné schodiště vedoucí do horního patra. Vyběhl jsem do prvního poschodí a v malé chodbičce jsem po levé straně na konci odemkl dveře pokoje 28. Vešel jsem do malé předsíňky a on vstoupil za mnou a zavřel dveře. „vida je zde i koupelna“ pronesl do ticha, které nastalo po náhlém vpádu do pokoje. Poté mne objal a lehce jak pírko ne zvedl do náruče, odnesl k posteli a tam položil. „za chvíli jsem tu, udělej si pohodlí“ řekl a vešel do koupelny. Ležel jsem na posteli a hlavou mi v záplavě šampaňského vířily myšlenky o neznámém tajemném cizinci, který je jen za jednou slabou stěnou ode mne. Z úvah mne vyrušil zvuk tekoucí vody ve sprše a také mi došlo, že jsem někde cestou ztratil svou sklenku. Musím ji sebrat jinak mne Tom (majitel baru) prohodí oknem. Potichu se zvednu z postele a po špičkách se hbitě snažím neslyšen proklouznout pokojem ke dveřím. Dveře do koupelny jsou pootevřené a já neodolám a podívám se škvírou. V koupelně je i přes škvíru ve dveřích dost páry a navíc se mi mlží brýle. Byl to pošetilý a dětinský nápad. Sundám brýle a otírám je do košile. Bez brýlí prakticky nevidím a tak jsem si nevšiml, že pozorovaný už není ve sprše ale, že stojí za dveřmi a s úsměvem kouká škvírou na výjev, co se mu naskýtá. Tedy na mne jak v podřepu na zemi s dobrým výhledem do koupelny leštím své brýle. Otevřel dveře a mne překvapil, upustil jsem brýle na zem. Vjel mi rukou do vlasů a pevně mne chytil. Reflexivně jsem si chtěl stoupnout. Zatlačil mne na kolena a já nemohl uniknout. Proti mně se rýsovalo jeho hladké vypracované tělo. Atletická postava poloboha z řeckých bájí. Okolo pasu měl obmotaný ručník a shlížel na mne. Z mého pohledu se zdál nebezpečně vysoký. Roztřásly se mi rty v pokusu zavřít ústa údivem otevřená dokořán. Nepovedlo se. Dál jsem tam klečel v pozici prosící za odpuštění a s pohledem hltajícím každý jeho jednotlivý sval. Ta kombinace strachu a vzrušení mne dostávala do varu. Koukal mi do očí opětoval jsem ten mučivý pohled. Vítězil nade mnou a já věděl, co mne čeká. Pevně jsem sevřel čelisti k sobě a v jediném úšklebku jsem mu dovolil vše. Stále mne ještě držel za vlasy, když druhou rukou odmotal ručník, který měl okolo pasu. Bylo to jen pár vteřin, než ručník hladce sklouzl po jeho stehnech a dopadl na zem. Během toho okamžiku jsem jedinkrát nemrkl v touze a očekávání. Sameček nezklamal, pomyslel jsem si a šly na mne mrákoty, když v tu jsem ucítil, jak jeho ruka v mých vlasech tlačí moji hlavu blíže k jeho klínu. Nečekal jsem na žádný jiný náznak a…