Děkuji Ti...

1.7.2015 09:32 · 1,234 views fredmp

Včerejší den byl hodně horký. Slunce v Itálii nás vůbec nešetřilo a peklo jako šílené. Večer jsme parkovali kousek za benátkama na pumpě. Schválně jsme to dali podél cesty,tak abychom případně mohli nechat nastartováno a nikoho nerušili. Dobře jsme udělali,protože slunce se jen tak nevzdávalo a snažilo se k nám do vyklimované kabiny dostat. Ikdyž zapadlo,situace se přílíž nezměnila. Zkusili jsme vypnout motor,ale za chvíli bylo v kabině,lidově řečeno "na zdechnutí..." Na spánek už zbývalo jen pět hodin a dal jsem přednost kvalitnímu spánku a nemilosrdně opět nastartoval. Klimatizace se postarala o příjemnou teplotu ke spánku.

Zvonění budíku mě probralo ze spánku. Zaklapnul jsem ho posadil se na postel. Promnul jsem si oči a zapnul varnou konvici. Oblékl jsem si šortky a vylezl jsem ven. Ošplíchal jsem se vodou z kanistru a vyčistil si zuby. Parkoviště ještě spalo a vedle mě cvrkal cvrček. Zvedl jsem oči na nebe. Bylo černé a zářily na něm hvězdy,byla jasná noc. Našel jsem velký vůz a souhvězdí labutě. Usmál jsem se na ně a vrátil se do kabiny. Voda v konvici začínala vařit,tak jsem si nachystal kafe. Kolega spokojeně spal a já se připravoval na výjezd. Rozestřel jsem záclonky,dal si věci na postel a zalil kafe. Přehodil jsem karty v tachografu a potvrdil začátek směny. Táááák a jedééééém... Xenony ozářily cestu a za chvíli už se přerušovaná čára oddělující jízdní pruhy,míhala vedle mě. Dálnice byla skoro prázdná a já se mohl věnovat svým myšlenkám. Za hodinu jsem sjel směr rakousko a začal šplhat do alp. Už se začínalo šeřit a byly vidět obrysy jednotlivých hor. Ať tady jedu ve dne,nebo v noci,vždycky mě ten pohled fascinuje. Mám z toho až husí kůži a cítím takový jakoby respekt,před těmi kopci.

Proplétám se mezi svahy,projíždím tunely vyvrtanými ve skalách. Je víc a víc světla. Všechno kolem už nabírá konkrétní tvary. Za jedním tunelem projíždím kolem takového malinkého vodopádu. Jen zastavit,přelézt plot a několik desítek metrů mě dělí od toho pod něj vlézt. Už mnoho let si slibuju,že to udělám. Ale dnes ne. Jednou to ale příjde...

Několik tunelů a jsem na platidlech,projíždím a zase pokračuju dál. Netrvá dlouho a jsem na hranici s rakouskem. Značím si stav kilometrů a sjíždím do celniště na parkoviště. Je to parkoviště snad pro pet set kamiónů. Kolega se probírá a říká ,že jde na Wc. Vystupuju a vím,že mám snad čtvrt hodiny čas. Procházím parkovištěm a jdu se vyčůrat k plotu. Vytahuju vercajk a už cítím úlevu v podbříšku. Rozhlížím se kolem a vidím v plotě branku. Dočůrám a oklepu vercajk. Jdu k brance a otevírám jí. Procházím jí a zavírám za sebou. Jdu k lesu a nasávám tu vůni lesa po ránu. Ptáci si štěbetají a vzdáleně slyším šumění řeky. Přicházím na hranu svahu a koukám dolů. Dole se třpytí vodní hladina. Sestupuju dolů až k vodě.

Bože.... vydechnu překvapeně. Jsem u řeky a kochám se tím pohledem. Sedám si na šutr na břehu a poslouchám šumění protékající vody. Je úžasně čistá a má nazelenalou barvu. Teď teprve si všimnu volavky,která stojí kousek níž po proudu. Dívá se na mě přemýšlí co jsem zač. Jestli může lovit dále,nebo jsem predátor který jí může ohrozit. Usmívám se na ni a mrkám jedním okem.

"Jen klid. Nebudu Tě rušit,chci se jen trochu nabít..." říkám jí v duchu. Jako by mě slyšela,začíná se opět věnovat prozkoumávání vodní hladiny. Otáčím hlavu a poukám na monstrozní pohoří přede mnou. Tyčí se vzhůru a za ním je obrovská záře. Slunce už se dere na nebe,aby to tady všechno osvětlilo. Chybí už jen kousíček a přehoupne se přes horizont té skály. Otáčím se za sebe a vidím jak hranice toho světla se přibližuje ke mě. Už chybí jen pár metrů. Otáčím se zpět a zavírám oči. Šumění vody,ptáci zpívající v korunách stromů... a ještě chvilku... Teď... Přes zavřené oči cítím, jak slunce ozářilo mou tvář. Pohladilo mě po tváři a zahřálo mou kůži. Chvíli jen tak sedím a relaxuju. Bože.... mám z toho až husí kůži,jak je to nádherné...

Pomalu otevírám oči. Musím je mhouřit,protože Oskar už svítí v plné své síle. Usmívám se něj a zdravím ho kývnutím. Vstanu ze šutru a přicházím k vodě. Nořím do ní ruce. Je opravdu ledová... ale krásně ledová,alpsky čistá a čirá. Neodolám a oplachuju si tvář. Zatínám zuby,jak je to osvěžující pocit. Prohrábnu si vlasy a ošlíchnu si ruce až po lokty. Volavka raději poodešla kousek dál a teď mě pozoruje.

"Promiň... už jdu..." říkám jí v duchu a zamávám jí. Nadávám si jaký nejsem blbec,že jsem si nevzal telefon mohl jsem si udělat pár fotek... No jo... Původně jsem šel jen na malou... Stoupám do svahu a za okamžik jsem opět u branky. Procházím jí a za chvíli stojím před svým kamiónem. Kolega venku kouří a kouká čemu se tak usmívám...

"Ty vole kde jsi??? Už jsem Tě chtěl jít hledat... Jestli Tě tady někde neunesl nějaký italský bublíno..." říká mi s vyčítavým tónem.
"Trošku jsem se nabíjel... Jedeme...." odpovídám a vím,že nemá cenu mu cokoli vysvětlovat... Jsem tak trochu blázen. Ale za tu chvíli to stálo... Děkuji Ti matko přírodo...

Fred