Pasti, pastičky..

Seděla u stolu, byla skleslá. Co se děje? Je mi nevěrný, tedy myslím. Myslíš? A proč? Nevšímá si mě, nepohladí. Dře od rána do večera, je vidět, že je unavený. Tak s ním promluv, zeptej se ho. Ne, to nechci. Neudělala bys pro mne něco? Jistě, co máš na mysli?
Nemohla bys to na něj zkusit?....???

Prosím??? Děláš si srandu?!

Ne, prostě chci vědět, jestli by s tebou šel....

A co když ano? Co bude pak? Budeš mě nenávidět a jeho opustíš, nebo budeš mít důvod mu konečně něco vyčítat? Neblázni, nechtěj tohle po mně....upřímně, nikdy bych tohle neudělala, past na chlapa, kterého miluju. Vážně chceš zjistit, že je to chlap, co klidně vyzkouší změnu, která se mu naskytne a sama mu leze do postele? To přece není žádný důkaz, že tě nemiluje.

Neudělám to, nezlob se na mne, tohle nemůžu, mám tě ráda, udělám cokoliv, ale to NE.

Myslím, že nástrah a pastí nám nastavuje dost život sám, nač si zbytečně přidělávat další. A kdo z nich by byl vlastně podlejší? Ten kdo past připravil, nebo ten, co do ní spadl?