Našla jsem smrk

Ano, našla jsem smrk. Přesněji smrk ztepilý, latinsky
Picea abies. Ležel na kraji
silnice. Úplně sám, opuštěný, asi vypadlý z auta, co vezlo jeho velké příbuzné.
Měřil celých osm centimetrů. První, co mě napadlo - že tam jistě zahyne. Bude
ušlapán, rozježděn, zaprášen, utopen. Sebrala jsem ten smrk, malý kmínek,
větvičky s jehlicemi a kořínky, vzala ho mezi ukazovák a palec a nesla domů.
Doma jsem ho zasadila do velkého květináče k jedné kytce. Na jaře ho dám na
zahradu a budu pozorovat, jak roste. Nejdřív mi do hlavy pronikla myšlenka z něj
vytvořit bonsaj. Budu mu zastřihávat kořínky, větvičky, kroutit ho, svazovat …
dám tu smrkovou miniaturu na poličku pod okno a budu se z ní těšit. A na té
poličce bude ještě za dvacet roků a já se budu všem chlubit jakou mám nádhernou
bonsaj a všichni ji budou obdivovat a říkat Jéé, to je krása. Jenže i když mě
krása bonsají někdy okouzlila, přece jen tak jako mé srdce touží po svobodě, tak
jako nemám ráda ptáky zavřené v klecích, asi by mi bylo líto i toho malého
(deformovaného) smrčku v květináči. Na jaře ho dám do záhonu s růžemi. On tam
poroste pod ochranou jejich ostnů. Za čtvrt století a ještě více (třeba budu i
žít) z něj bude velikán. A možná mi to vrátí. Možná mi dá fošny na nový stůl. A
z jeho dřeva si možná vydlabu misku a lžíci, které pak položím na ten stůl. A
třeba budu mít i co jíst z té misky, už se na tu dobrotu těším. A možná z jeho
dřeva vyřežu pár figurek pro děti a zahraju jim divadlo. Divadlo pro jejich
úsměv a rozzářené oči. Pohádku o vodníkovi, který zachránil topícící se
princeznu, a protože ji měl rád, nechtěl si ji vzít za ženu a hlídal pak její
dovádějící prinzezničky a princátka na břehu u rybníka. (no já vím, že smrk není
na vyřezávání vhodný, ale nekažte mu tu radost). Každý rok mi shodí šišky na
topení do kamen, u kterých budu hřát své staré kosti. Než dám šišky do kamen,
vysypu z nich semínka. Budu šišky slunit na slunci, poslouchat, jak praskají a
rozevírají se. Semínka zasadím a každý rok budu mít spoustu malých smrčků. A z
nich mi vyroste smrková monokultura a sežere ji kůrovec. Ne – smrk patří do hor,
doma je ve výšce nad 900 m.n.m. Odstěhuju se tedy někam do vyšších poloh a začnu
tam sázet ty malé smrčky. Jako Elzéar Bouffier, muž, co sázel stromy. A v těch
horách vyroste krásný smrkový les. Bude v něm bydlet veverka, křivka, strakapoud
a čížek. A třeba se tam někdy potkáme. Třeba za padesát let. Nebo za sto. Tak
nashledanou :-)

2/13