Račte dál, pane Pes

Oslovuju takhle občas naše hafanisko, když ho
pouštím ven nebo domů. Ne že by neměl jméno, jméno má, i když na něj neslyší. On
totiž neslyší, i když někdy mám pocit, že to jen tak dělá.

Žije
s námi čtrnáctým rokem a chlupů má šedivých o něco víc než já vlasů (já si dva).
Vlastně těžko mohu říct, zda měl či neměl štěstí. Snad alespoň trochu
ano.

Byla
kdysi dvě štěňátka. A něčí lidská ruka je hodila přes plot. Snad v naději či
dobré víře, že se jich někdo ujme, dá jim jíst, pít, dům a pohlazení. Ten někdo
však netušil, že na tu zahradu hned tak někdo nepřijde. A ten, kdo na ni jednoho
dne přišel, objevil štěňátko … černou chlupatou kuličku, co možná nechápala, kde
je, proč tam je a jaký je vůbec tento svět. A pak se u našich dveří rozdrnčel
zvonek a to štěňátko bylo najednou v naší kuchyni na podlaze. Psí oči, dětské
oči … a ta chundelatá koule měla najednou střechu nad hlavou, misku s jídlem,
vodou a pohlazení. A my jsme po nějakém čase měli najednou všude
blechy.

Kam
se však ztratilo to druhé štěňátko? Taky ho jednou někdo objevil. Jenže … Nikdo
netušil, že štěňátka byla dvě, nemohl tušit. Spadlo do jámy, ze které nedokázalo
vylézt. Nikdo ho nehledal, nikdo o něm nevěděl. Snad jen ten od té ruky, co ho
hodila přes plot. Ale co s rukou, co neřekne. A jestlipak jí vůbec zajímal osud
těch dvou psích klubíček, že jedno z nich mě už čtrnáctým rokem s radostí vítá
každý den a druhé před čtrnácti roky vzal k sobě psí bůh. Snad mu také s láskou
řekl: Račte dál, pane Pes, zde vám bude fajn.



5/14