Pro Veniho...

Procházím městem a koukám do výloh obchodů. Pokaždé co jím procházím,je tady něco nového. Obchůdky se mění,sortiment se mění. Je jen velmi málo těch,které si pamatuju z dětství a stále jsou tam kde byly. Je mi smutno z toho,jak se to stále mění.Jen například lékarna,pekárna na náměstí a pak holič zůstali na svém místě. Ano,je to tak. Panský holič...

Už jako malý kluk jsem často koukal do výlohy,jak už tehdy jediný pan holič stříhal a holil své zákazníky. Chodil jsem se k němu stříhat už jako kluk. Miluju tu vůni ,když otevřu dveře a vstoupím dovnitř. Je to směs vůní šampónů,kondicionérů,vody po holení a jiných přípravků.Nadechuju se z hluboka a ta vůně se mi vrývá do paměti...
V holičství je taková dlouhá lavice,kde si sedávají zákazníci. Jak se stříhá,tak se po ní postupuje,až dokud jste na řadě. Na konci lavice stojí krásný dřevěný vyřezávaný věšák,na který se věší kabáty,bundy a klobouky. Naproti lavice je krátká oddělující stěna se zrcadlem a držákem na časopisy a noviny.Za stěnou jsou na čtyří stříhací místa s vlastním dřezem a zrcadlem. Kožené otočné křesla s hydraulickým nastavováním výšky. U věšáku na konci čekací lavice je ještě malá otočná židle,která se točením zvyšuje, nebo snižuje. Je to taková rezerva,kdyby na lavici už nebylo místo... A tohle bylo přesně mé místo.

Tam jsem si sedl a pozoroval pana holiče u práce. Jak mu kmitají prsty a mačkají nůžky. Cvak,cvak,cvak....cvak...a znova cvak,cvak,cvak.....cvak... to poslední zmáčnutí nůžek bylo vždy jen naprázdno,mimo vlasy,jakoby tím čistil ostří. Hřebenem pročesával vlasy a stříhal. Co asi třetí stříhání popošel před zákazníka a namočil si hřeben pod kohoutkem s vodou ve dřezu. Vypadá jako doktor. Bílá košile,bilé kalhoty,bílé doktorské sandály... Jeho prošedivělé vlasy už zdobí jen boky a zadní část hlavy. Na temeni je pleš,která mu ještě přidává na vážnosti. Jeho blankytně modré oči,jsou milé a vsřícné. Stříhá s doktorskou přesností a elegancí baletního mistra. Koukám na něj fascinovaně až skoro zbožně,jak mu to jde od ruky. Kadeřnice vedle něj stříhají hezky narovnané v zádech a vypadají jinak,než když tam není. Občas přestane stříhat a obejde ostatní křesla,aby zkontroloval, jak jim to jde. Je z něj cítit autorita,kterou tady mezi nimi má. Jsem na řadě a pouštím lidi co přišli po mě,jen abych se dostal na křeslo k němu... k panu holiči...
Jen několikrát za svůj život jsem viděl, jak pan holič opravdu holil. Vždycky to byli pánové v letech s šedivými nebo úplně bílými vlasy. Po ostřihání jim navlhčil tvář. Otevřel kelímek s mýdlem a namočil krátkou štětku na holení. Několikrát sní obkroužil ďolíček v mýdle na holení,až dělala pěnu. Pak pánům namydlil krk,líce a bradu. Odložil štětku a mýdlo. Otevřel šuplík,kde ležela ona... Byla to břitva s rukojetí ze slonové kosti,zdobená rytinami. Byla ostrá jako samurajský meč a přesto pan holič sáhnul k pasu,kde měl několik centimetrů široký pás hovězí kůže. Několikrát po pasu břitvou přejel,jako by ji chtěl ještě více nabrousit. Pak si naklonil hlavu pána v křesle a spustil ten dokonalý koncert pohybů. S chirurgickou přesností dělá dlouhé tahy břitvou,za břitvou zůstává kůže hladká, jako dětská prdelka. Po každém tahu břitvy,si ji otře do utěrky. Po několika tazích přichází opět na řadu pás kůže a ono broušení.

Nemohu od té podívané odrthnout oči a tak hrozně,tomu pánovi v křesle závidím. Závidím mu,že mu rostou vousy a může se nechat oholit břitvou... Šahám si na bradu a zjišťuju,že se nic nezměnilo,stejně jako včera,minulý týden nebo minulý rok... Doufám,že se toho dočkám a jednou se půjdu nechat oholit břitvou od pana holiče i já...
Pak se konečně dostávám na řadu. Sedám do křesla a uvelebuju se. Kolem hlavy mi prosviští kus látky,který mě přikrývá od hlavy dolů. Vzadu mi ho zašněruje,zkontroluje jestli mi těsní kolem krku a zeptá se,jestli neškrtí. Zakroutím hlavou a pan holič se pouští do díla. Bere do ruky hřeben a nůžky,ptá se mě,jak to chci ostříhat. Odpovídám,že tak jako vždycky,on se usměje a pohledem zkontroluje své podřízené...

Pak už cítím,jak mi hřeben projíždí vlasy a čekám na to první cvak,cvak,cvak...cvak... Konečně začíná a malé kousky mých vlasů,mi dopadají na ramena. Přivírám oči a vychutnávám si to stříhání... Za chvíli navlhčení hřebene a zase pročesání vlasů. Odkládá nůžky a bere do rukou strojek. Strojek se rozvrčí a pan holič mění nádstavec. Přistupuje ke mě a přikládá mi jej zezadu na krk. Příjemně to vibruje,když mi s ním zajíždí do vlasů. Několik tahů vzadu a pak ještě kolem uší,kotlety hezky dostracena... Nahýbá mou hlavu,aby dobře viděl a dostal se strojkem kam potřebuje... Pak bere do ruky břitvu a otevírá ji. Vím,jak je šíleně ostrá... Cítím jak mi holí chloupky na krku,co už strojek nepobral... Ještě několik okamžiků a jsem hotov... Je to pro mě úmělec... Bere do rukou jemný široký a hustý štětec a ometá mi kolem krku ostříhané vlasy. Ometá mi i obličej a oči. Usmívám se,jak se mi to příjemné a zároveň jsem smutný,že je už po všem... Jsem ostříhán,jako ze žurnálu a jdu platit. Platím dvacetjedna korun jako vždycky. A loučím se s panem holičem.Ten se usměje a pokývnutím hlavy poděkuje za mé spropitné. Naposled nasaju vůni toho místa a odcházím.
V zrcadle ještě kontroluju své vlasy,které jsou dokonale ostříhané a já mohu vyrazit do ulic...

Bohužel jsem to holení břitvou nestihl a pak holič odešel do důchodu. To ale neznamená,že si na něj pokaždé co usednu na točící židli nevzpomenu. Pořád je to pro mě úmělec,ikdyž už tady není...

Veni...hodně mi onoho pana holiče připomínáš a i proto máš můj respekt a obdiv.
Tímto blogem Ti chci popřát všechno nej k narozeninám a pamatuj,že muži věkem zrají jako víno. Neznáme se tak dlouho,jako se znáš s -kapičkou-,nebo s -al- ,ale přesto jsem rád,že se některé věci nemění a mají stále své místo. Lidé přicházejí a odcházejí,jen opravdoví přátele zůstavají...

Fred