Cukřenka

Malé dítě vidí a vnímá
svět jinak. A také lásku – jinak než většina dospělých. Jak roste a spolu s ním roste i okolní svět, vidí a poznává víc. Roste i láska, která se prohlubuje, a vstupuje do ní stále víc a víc úcty.

Chtěla bych tě zas vidět očima dítěte. Možná proto, že bych si přála zase být dítětem a prožít některé
okamžiky znovu.



Na zvonek u vašich dveří
se vždycky zvonilo dvakrát. Matně si pamatuju schodiště a zábradlí činžovního domu z přelomu minulých století a vstupy do bytů v mezipatře. Ten váš
byt v Palackého ulici vidím jako včera.

Za dveřmi chodba vedoucí
vpravo, v ní umyvadlo se zrcadlem a na konci chodby toaleta. V kuchyni prosklená kredenc, na ní rádio. Myčák se dvěma dřezy, kde strejda myl nádobí a já utírala, gauč, televize, stolek s akváriem … Další místností byla ložnice, uprostřed manželské postele s nočními stolky, nad nimi v oválném rámu vaše svatební fotografie, dvě stěny lemované skříněmi z tmavě hnědého lakovaného dřeva a velké okno. V postelích to bylo jako na moři, vždycky jsem se těšila, jak se pohoupám. A taky na pohádky, které strejda každý večer vyprávěl…



Jak dítě roste, dovídá se postupně životní příběhy svých blízkých … Nikdy jsem neviděla slzy v tvých očích, tehdy, ta bolest musela být velká … když jsi pochovala svého prvního milovaného muže, mladého a nemocného … a ještě větší musela být, když jsi pochovala svého malého syna.

Tvůj první muž byl malíř.
Na zdi visely obrazy, které maloval. Mezi obrazy květin a krajiny, byl jeden,
na kterém namaloval tvář ženy. Moje maminka se tě ptala, zda jsi to ty.
Odpověděla jsi, že ne, ale my si myslíme, že ten obraz je namalován podle tebe.

Ráda jsem k vám chodívala na prázdniny nebo na víkendy. Pokaždé, když přecházím železniční
přejezd u pivovaru, vzpomenu si, jak jsme zde čekali na vlak, na Kozí dráhu a jeli na výlet. Jezdívali jsme také na
Bezděz na houby … páni, ta tvoje houbová polévka, v ní lžíce stála. Sliny se mi i teď sbíhají na jazyku. Tehdy, jednou v lese, nízko nad stromy přeletěly s velkým rámusem stíhačky. Lehla sis na bok na zem ke kmeni borovice a já,
netušící, co se děje, jsem si lehla na zem také. Smál by se asi ten, kdo neprožil válku. Hlubokou jizvu v tobě zanechala. Ležely jsme na zemi, jen strejda stál, rozkročený a ruce v bok, jako statečný voják a hleděl k nebi.



Skoro každý týden v sobotu jsi chodívala k nám na Staré Město na návštěvu a vždy v rukách nesla načechraný papírový balíček s chlebíčky nebo zákusky,
koupené v Děčanu.



Znovu tě držím za tvou malou ruku, hladím po stříbrných vlasech a dávám pusu na čelo. Mám tě ráda,
říkám ti potichu. Úsměv při loučení už vystřídaly slzy. Stékaly po tvých tvářích z očí, které už neviděly a zavřely tvůj svět do věčné temnoty.



Nemám žádnou tvoji fotku.
Mám vzpomínky, obrázky ve svém srdci, které neodnese žádná voda a neshoří
v žádném ohni. Jednu věc však mám. Jednu věc, která patřila tobě.
Cukřenku. Velkou bílou cukřenku s malými červenými kytičkami, zlatě
lemovanou po jejím obvodu, víčka a volutově stočených uch. Ještě je v ní
cukr. Možná tím jsem si sladila čaj u tebe v kuchyni ve vašem druhém bytě.
Přesně jsem věděla, jak budeš postupovat, a s vnitřní radostí jsem tě
pozorovala. Pokaždé ses mě zeptala, zda pořád nepiju kafe, a já s úsměvem odpověděla, že ještě ne. Zapnula jsi sporák a nechala hořák hořet jen tak. Pak jsi natočila vodu do konvice a dala ji vařit. Na stůl jsi postavila cukřenku,
rozkrojila citrón na polovinu a dala na malý talířek, do hrnku připravila sáček
čaje a vedle něj ještě jeden talířek a lžičku … byl to takový malý obřad.
Rituál. Pokaždé jsem se z něj těšila. Nikdy jsi nezapomněla, jak ráda mám biskupský chlebíček.



Cukřenku mám doma několik roků. Přála jsem si ji jako vzpomínku. Přivezli mi ji rodiče, když rušili byt,
kam už ses nemohla vrátit. Nějaký čas jsem ji nechala zabalenou v papíře,
aby se nerozbila. Pak ji z papíru vysvobodila a uložila do skříně na místo, kde jsou „věci na památku“.

Až dnes, dnes, kdy na tebe myslím a píšu toto vzpomínkové povídání, jsem ji vyndala a položila před sebe na stůl. Prohlížím si ji, pak odklopím víčko, abych zjistila stav cukru, a s údivem hledím zaslzenýma očima. V cukřence na cukru leží …
tisícikoruna. V ní je stočený kostičkový lístek s písmem mé mamky „Renatě
od tety“. Děkuju, posílám poděkování do nebe. Děkuju ti, teto.



Člověk si pamatuje i vůně
a já právě ucítila tu … tu v nemocnici, kam jsem za tebou šla na návštěvu.
Stoupala jsem po schodech a trochu přemýšlela, jaké to sekání bude. Chtěla jsem tě držet za ruku a vyprávět.

Nejdřív mi sestřička
řekla, ať chvíli počkám. Opřela jsem se v chodbě o topení a čekala. Po chvíli vyšla ze dveří pokoje a řekla: Paní T… právě umřela.

Stála jsem dlouho u tvého lůžka, hladila tvé dlaně a naposled políbila na čelo. Tvé tělo již nedýchalo,
ale měla jsem pocit, že v tu chvíli jsi ještě se mnou. Cítila jsem tvou přítomnost i později v nemocniční jídelně, kde jsem čekala na paní
doktorku, až přinese úmrtní list.

Zítra má svátek Marie …
zapálím svíčku, i když tu ve svém srdci, tu mám zapálenou pořád. Pořád tě vidím
… drobnou, přísnou a vlídnou zároveň, křehkou a velmi silnou.

Dívám se na cukřenku a vzpomínám na malý rituál ... „to už je včera,“ slyším, jak říkáš.





(psáno 11.9. 2015)