odpuštění

Odpustit je těžké. Zváště, když v sobě cítíme
bolest, vztek, lítost, nenávist, zlobu … Přináší však úlevu, klid, zjasnění mysli, jiný pohled na věc a
pochopení.



Zlobila jsem se na svou matku. Za to, jak mě
vychovávala, co mi způsobila její výchova, slova, přístup, jak moc mi tím
ublížila a že až dodnes se z toho nemůžu někdy vyhrabat. Byl okamžik, kdy jsem
potřebovala slova útěchy, obejmutí a dostala ránu. Ne že by moje máti byla zlá.
Je to osoba milující, což vidím až s uběhnutou vodou v řece a v jiných stínech a
odstínech.

Měla jsem v hlavě slova, co jsem jí chtěla říct,
aby si uvědomila, co mi způsobila. Aby poznala, jak mi bylo, co se ve mně
odehrávalo. Chtěla jsem jí to jednou všechno vpálit do
očí a oddychnout si. Jenomže – k čemu by to bylo dobré. Na chvíli by se mi
ulevilo, spadl by jeden balvan, ale tím druhým, možná
větším, bych zarazila nebo udusila něco třeba mnohem důležitějšího. Ulevila bych
si na chvíli, ale otevřela bych ránu a do ní nalila jed, co by se už nemusel
vstřebat do konce života jedné z nás. Místo toho jsem odpustila. Pochopila jsem,
že ona mi ublížit nechtěla. Že dělala vše, jak nejlépe dovedla, že se snažila ze
všech svých sil a omezených možností, co měla, že nemůže za to, co nedovede. Že
si možná svou nějakou chybu uvědomila a že ji třeba mrzí a bolí ji vědomí, že
již nic změnit nemůže. Pochopila jsem, že jinak to zvládnout neuměla, nemohla, a
že i přes to „ošklivé“ mě měla ráda.

Ta slova, plná bolesti, jí nikdy neřeknu.
Odpuštění mi dalo sílu. Sílu je překonat a možnost lépe bojovat. Naučilo mě
nevyčítat a nezpůsobovat rány další, neplivat jed ze svých slov a porozumět.

------------------------------

Možná teď někoho napadne, že všechno
se odpustit nedá. Jak může odpustit otec tomu zfetovanýmu parchantovi za
volantem, co srazil jeho dítě.

A že mně se to plácá a
odpouští.

Napadla mě jednou myšlenka, co bych
dělala, kdyby mi někdo zabil dítě. Vzala bych nějakou zbraň a šla ho zabít. Ne.
Zabila bych jeho dítě … přece … oko za oko, zub za zub. Co na to to dítě? A co
já – zavřeli by mě buď za mříže nebo do blázince, a při povoleném trestu smrti
posadili na elektrický křeslo. A z mých zbývajících dětí by byly siroty.

Neumím si představit, do jaké míry
bych odpustila, když jsem to neprožila.

------------------------------

Všichni kolem mě říkali, že za to mohou
doktoři. I ta primářská kapacita jedné nemocnice. Jen já ne. Mlčela jsem. Ne že
bych byla slepá či hloupá. Věřila jsem v jedno přesvědčení, které se snadno
zhroutilo jak pyramida ze zápalek. V jednu chvíli jsem chtěla poslat fotku, aby
viděli, co způsobili.

Odmítala jsem to, co se stalo, protože přijetí
by znamenalo souhlas a já nesouhlasila a nikdy nebudu.
Naučila jsem se (skoro) s tím žít. Přijmout sílu bolesti a pořád vidět v životě
radost. I v tom je síla odpuštění.

Přijmout sílu bolesti, abychom ji změnili v sílu
odpuštění.

P.S. Mám svoji maminku ráda.

(Některé představy je lepší hodit do
koše.)