Památník...

O víkendu dělala manželka pořádek a nahodou narazila na modrou malou knížku,ze které se vyklubal můj dětský památník. Vlastně jsem už dávno zapomněl,že ho ještě mám. Tak jsem si ho nechal na večer,až děti usnou a budu mít na chvíli klid. Uspal jsem děti jako obvykle příběhem na dobrou noc a spěchal do obyváku. Vzal jsem dvě sklenice na víno,otevřel jsem Malagu z poslední návštěvy španělska a dal se do prohlížení.

Hned, jak jsem otočil titulní stránku,tam je napsáno fixem a mým kostrbatým dětským písmem: "Můžeš kreslit,můžeš psát,ale listy netrhat." Musím se usmát,jak si vzpomínám na ten nápis. Tehdy jsem dostal vyhubováno,že se fixem do pamatníku nepíše... :-))) Maminka asi tehdy nechápala,že kdo má v té době fix je vlastně "in"...

Listuju památníkem a narážím na obrázky,mé první školní lásky,druhé školní lásky,třetí školní lásky... Na obrázky mých spolužaček z lavice... Obrázek mé třídní učitelky z 1.A... Vybavuju si tvář,každého kdo mi tam něco namaloval. Dědečka,tety,mé sestry,jejích kamarádek,které jsem taky tehdy platonicky miloval...

Popíjím u toho Malagu a citím jak mi leze do hlavy. Je ještě snad sladší néž Portské a asi i silnější. Mě to ale nevadí,listuju dál na obrázky mých spolužáků. Jeden je namalovám do neskutečných detailů,už tehdy uměl můj spolužák výborně kreslit. Dnes je architekt a vlastně na tom obrázku,je vidět,že k tomu směřoval už tehdy...

Zastavuju se u obrázku mé spolužačky z lavice a do očí se mi nahrnou slzy. Seděli jsme spolu dva roky,bok po boku. Měl jsem jí moc rád a vlastně ona mě přivedla k metalové muzice. Tehdy mi půjčovala kazety s nahrávkami a já si je doma kopíroval. Bránil jsem jí,když jí po chemoterapii vypadaly všechny vlasy a chodila v čepce. Všichni tehdy na ni na chodbě koukali,když jsme o velké přestávce museli chodit dokola jako trestanci. Když jí vlasy dorostly a měla je krátké,slušely jí víc,než ty dlouhé. Bylo mi po ní smutno,když jela na kompletní výměnu krevního oběhu a chyběla ve škole. Její místo jsem jí ale držel a nikoho na něj nepustil. Když zemřela,byli jsme už na střední. Nebyli jsme spolu v lavici,ale ve společné budově... Moc mě to tehdy zasáhlo a i teď po letech se mi vybavují ty pocity naprosté bezmoci. Leukémie je svině,dnes by třeba měla úplně jiné šance. Katko nezapomněl jsem...

Dopíjím sklenici a nalévám si další. Listuju dále a prohlížím si obrázky. Je mi smutno,ale zároveň hezky. Nejstarší obrázky mám z roku 1984 a poslední z roku 1989. Hmm. To už začala puberta a měl jsem jiné zájmy... Stejně jsem ale rád,že jsem si mohl v něm zalistovat.
Nafotil jsem ty obrázky a poslal je svým spolužákům na Fb. Všichni si je pamatovali,nebo to aspoň tvrdili... Snad jsem je taky trochu potěšil a ne jen sebe...

Tak mi dávní spolužáci... Nazdraví...

Fred