Ta láska musí být ... věčná

Možná mi to někdo vymluví, možná řekne, že se mýlím, že si lžu, nebo že to láska vůbec není. Ale pak co tedy?

Zvyk? Ne, žití ze zvyku vypadá jinak.

Šli jsme spolu podzimní pastvinou. Slunce předalo travinám svou barvu a vítr by si s každým hrál na honěnou. Stádo krav zvolna následovalo svou vůdkyni po nekončící
okružní cestě kolem malého vršku. Jen jsme si povídali, takové obyčejné věci běžného života. Moje dlaň se přiblížila k jeho a on ji pevně sevřel do své. Ucítila jsem její horké teplo, a nejen to. Energii, která mě přitahuje,
naplňuje, nabíjí, bez které snad ani nechci nebo nemůžu žít. Bez které jako bych nebyla celá.

Prošli jsme malým zalesněným vrškem a z něj pak klesali strání zpět k ohništi. Objal mě
kolem pasu, já jeho, a šli tak jak se vodívají zamilovaní.

Kolik blesků a hromů
rámusilo nad naší společnou cestou.

Kolik dešťů ji zaplavilo a pevnou zem rozmělnilo v bahno.

Kolik slunečních paprsků šedivé dny znovu rozzářilo úsměvem.

A kolik takových bouřlivých deštivých dnů ještě bude. Bude, možná i bez jistoty, že se mraky rozplynou a vykoukne slunce.



A přesto, jako bychom na ně zapomněli, sedíme spolu u ohně, jen kousek nad vsí, obklopeni kopci, loukami a lesy. Pozorujeme děti, jak si hrají, vzpomínáme na dobu, kdy jsme sem chodívali pravidelně, kdy jsme tu spali pod stanem nebo pod širákem, pozorovali noční oblohu, východ slunce, lety netopýrů a poslouchali večerní volání
chřástala. Jak včera vidíme fotku (tak desetiletou) našich malých dětí na louce plné kopretin.

Na jednom klacku opékám buřta pro sebe a pro něj … a pak mluvíme o budoucnosti.



Barva vlasů se mění,
vrásek přibývá a já možná nacházím odpověď na otázku, proč je možné být spolu tak dlouho se stále se vracejícím úsměvem a teplém sevření dlaní. A vím, že tím dnešním podzimním odpolednem to není …