jen tak

Nechodím tam tak často jako dřív, ale dnes, asi po třech týdnech mě nějaká
pěšina tam zavedla. Chvíli jsem přešlapovala a pak si řekla: Tak na chvíli
vejdu.

Překvapila mě zpráva, která tam na mě skoro celou tu dobu čekala.

Ano, překvapila. Jednak proto, že si tam už dávno s nikým nepíšu a že když tam
nejsem, tak že vůbec nějaká dopadne na dno schránky. Ale ještě víc než samotná
zpráva mě překvapil obsah obálky a za něj děkuji.

Napsal jen tak, jen tak možná napsat chtěl, možná se v něm otevřela
vzpomínka, která občas přichází.

Možná se jen tak svými slovy dotkl toho, co je tak křehké a vzácné. O čem
víme a často si to uvědomujeme pozdě. To, jak mnohdy nevidíme, že nás blízcí
mají rádi. Protože to, jak to vnímáme nám zavazuje oči šátkem. A nejen oči, ale
i ústa, kterými pak už pozdě chceme říci to, co jsme jim říct nestihli.

Ale snad je ještě nějaká naděje, snad se nějakým jiným způsobem k nim ta
slova dostanou. Jenže - kdoví.

Neměli bychom nic odkládat na zítra, protože za chvíli už
třeba bude pozdě.

Tak děkuji, za ta slova i za to přání.

Děkuji za jen tak napsání, za tu chvilku, kterou mi věnoval, protože i mnohdy ta je vzácná, a přesto, že malinká, může znamenat moc.



P.S. Když se zdálky dívám na jeden kopec, tak kolikrát nevím, zda je to Říp
nebo Vlhošť. Po chvíli zjistím, že to není ani jeden. Ještě jsem nezjistila
jméno toho kopce a ani nevím, zda nějaké má. Třeba je Bezejmenný.

Hezký den :-)