z deníku subinky:

Na pár hodin sem dám tento blog ... příliš nevěřím, že je tu někdo, kdo mu porozumí.

Děkuji

Kráčí rychle po chodníku a na rohu se zastaví, možná mě zahlédl. Stojí a čeká.
Co se mu asi honí hlavou?
Čeká na ... svou subinku?
Znovu si říkám – proč? Proč jdu zase k němu. Co mě tak přitahuje …

Když sedím u něj doma v kuchyni na židli a pokládá přede mě na stůl ovocný čaj, všechno se ve mně zklidní.
Citím ve vzduchu zvláštní “energii”. Vidím, jak se odhrnuje opona, za kterou probíhá “hra dvou lidských duších”. Ano. Duše se setkávají, podají si ruce, objímají se. Dotýkají se, povídají si.
Čas jakoby ztratil svůj význam.
Setkali se, ale jako kdyby se nikdy předtím nerozešli.
Pořád mám pochyby. O sobě. Jakobych stále zapomínala, co mi řekl, a potřebovala se ujistit znovu a znovu.Že je to tak.
Jsem pro něj dobrou subinkou?

Představení dvou duší se chylí ke konci.
Opona snů se uzavírá nad skutečností.

Děkuji, řeknou jeho rty na mých ústech.
On mi poděkoval. Poděkoval, snad za ty chvíle, které jsem mu dala.
Jaké slůvko zbyde teď mně pro Něj?