Čokoláda v kapse

Dostala jsem čokoládu.
“Je jahodová, snad ji máš ráda,” řekl.
Nemám, pomyslím si, ale poděkuju s úsměvem a vezmu si ji. Říká se moudře, že na zuby se darovanému koni nehledí. Jsem dost na sladké, ale asi dost vybíravá. Čokoládu mám nejraději hořkou a oříškovou. Přesto i tak mé poděkování bylo upřímné. Proč? Protože mám radost, když mi někdo něco chce dát. A pak ...

Dala jsem pak kousek čokolády do kapsy a nosím ji tam pořád.

Ráda se toulám po lesích ... sama, ale z jednoho důvodu raději nesama. Z pocitu bezpečí. Občas mě přepadne nepříjemná motolice, na několik minut téměř vyřadí mé tělo z pohybu a mozek z jeho ovládání. A ve skalnatém údolí mobilní signál nebývá. V tu chvíli je fajn nebýt sama.
Občas mě přepadne pocit jako je hypoglykemie. Potřebuji, akutně potřebuji v tu chvíli něco sníst.
Tak vyndám z kapsy kousek čokolády a je mi líp.

Stačí někdy maličkost, někdy i neodmítnout dar, co nám nesedí.
I ten potěší nebo zachrání.
Děkuji. Mám ji pořád v kapse.