Kostel

24.11.2015 12:37 Lvicee

Už od malička tam vcházela s nesmírnou bázní, ale i s touhou po klidu a pochopení. Studené stěny kostela, přítmí, ohromný barokní oltář ji vtáhly pokaždé, když sem chodila přemýšlet...Pár paprsků světla dopadalo na studené lavice, na kterých sem tam sedělo pár lidí. Jenže ten večer, kdy přicházela, panovala v kostelní lodi tma a sluneční světlo bylo ta tam. Obrazy a sochy hladilo žluté světlo svící, které voněly po medu. Toužila s někým mluvit, potřebovala, aby ji někdo vyslechl. Dny jsou teď krátké, v tuto dobu se plíží stíny mnohem rychleji do života i duše.
Když za ní zaklaply velké dřevěné dveře, vyšel on ze sakristie. Zamířila mu vstříc ke kněžišti. Dlouhou kostelní lodí se ozývaly její kroky jako ozvěna. Otče, můžete mě vyzpovídat? Jistě, pojďte...Zašli do zpovědnice, dosedla a hluboce se nadechla. Všimla si, že jí z úst vyšel opar studeného vzduchu. Přitáhla si kabát, ale studená stolička ji přes sukni studila. Mluv, co tě trápí? Nevěděla, kde začít, styděla se...Znovu hluboký nádech a výdech mezi kterým ji poskočilo snad i nepravidelně srdce.
Musím se vám omluvit za naše poslední setkání. Nechovala jsem se nejvhodněji. Promiňte. Nevěřila jsem, že to jste skutečně vy. Je to tak dávno, a vy jste najednou taky a jako kněz v sutaně. Ano, asi na mě bylo vidět, jak koukám. Bohužel, při pohledu na vaši tvář jsem si okamžitě vzpomněla na ono léto. Byl jste tak...mužný, a musím přiznat, že ani sutana mi nezabrání, abych vás viděla stejně. Hlavou se mi víří hrozné myšlenky. Vaše ruce, které teď drží Bibli, se mě dotýkaly a já je pořád cítím, vy víte kde..všude, na každém koutku mého těla. Vaše rty, které pronáší Boží slovo, mě sváděly k polibkům a vášni. A Bože chraň, cítím to pořád, i když sedíte teď vedle mne a posloucháte. Proč nic neříkáte? Jste tam? Zlobíte se na mě? Jsem pošetilá? Slyšela pohyb a jeden krok. Rozhrnul závěs... Beze slova ji vyvedl za ruku a posadil na lavici. Jste pořád krásná, jste už vdaná? Ano, jsem...Omlouvám se, ale...Jenže ji položil ruku na koleno a ona ještě víc znejistěla. Ne, tohle ne, co to děláte? Pššššššttt...vzduchem se nesla lehká ozvěna.
Uprostřed kostela se začalo odehrávat něco...něco...Jak to pojmenovat? Vzdychala, když ji obejmul a hluboce políbil. Z klidného beránka se proměnil v šelmu, chytil ji kolem pasu a postavil na nohy. Opřel ji o zeď a druhou rukou ji putoval po těle, polibky ji skoro dusil, nutil ji zaklánět hlavu a své těl vypínat k jeho. Rukou ji zajel pod okraj sukně a punčoch. Byla nestydatě vlhká, celá se třásla. Nechtěla se na něj dívat, ale nechtěla ani utéct. Nemohla otevřít oči, protože z protější strany na ni koukala Panenka Marie s Ježíškem v náručí. A ona přitom už držela v ruce jeho naběhlý penis...chtěl ji stejně, jako tehdy a ona jeho...třásla se, ale nevěděla jestli chladem nebo hrozným pocitem z onoho místa a muže. Musím tě ochutnat, polož se! Roztáhl ji od sebe kolena a vystavila svou kundičku s pysky, které volaly po dotyku, mačkání, laskání. Začal jsi prozkoumávat jazykem, prsty se mu hbitě rozeběhly po dirce, kolem které kroužil. Až do ní jeden, dva postupně zabořil. Stiskl ji přitom venušin pahorek a projela jí tělem, každým kouskem těla svíjivá rozkoš přecházející až v křeč. Z plynulého tempa přecházel v rychlejší pohyb, dráždil ji stěnu vagíny a cítila křeče, při kterých chtěla puknout zevnitř. Jenže pak si uvědomila, kde a s kým je...jak na ní kouká a svléká se. Během okamžiku se k ní přiblížil odhalený. Chtěla ho potěšit, klekla si před něj a vzala mu žalud do pusy, potěžkala varlata. Chutnal jí. Jemně, sladce, chtěla ho spolknout. Nedalo jí, aby prstem nezamířila k jeho análku, aby jej také prozkoumala. Byla v pekle...
Svatí na ně shlíželi z piedestálů a sledovali, jak ji dotáhl ke křtitelnici, kde na něj vyšpulila ten svůj odhalený zadek. Nic už nebylo nejneabsurdnějšího...Její bělobou svítící zadek a kněz, který ji chytil za boky a zabořil penis do její štěrbinky. Snažila se nekřičet, v kostele se přece nemluví nahlas, jen šeptá. Uvnitř ní se zastavil, jen ho nechal pulzovat ve sladké měkkosti jejího klína. Takhle ne...prosím...vyklouzla mu, aby si tentokrát před něj klekla ona. Jako při modlitbě. Jenže ústa neříkala modlitbu, ale snažily se z jeho trčícího přirození vysát veškerou energii. Zanedlouho ji jazyk, tváře, krk zaplavila horká šťáva stříkajícího muže. Všechny zvuky utichly, bolavá touha dotloukla, za barevnými vysokými okny se míhaly stíny větví. Zvedal se vítr. Blížila se bouřka...