Debilové a spol.

Jsem možná divná … možná ještě nedospělá … co já vím.

Neumím mluvit sprostě, neumím nadávat. Ještě nikdy jsem nikomu neřekla: ty de . . . ., ty krá . . apod., natož ještě hrubší výrazy. Nejde mi to přes jazyk, nebo spíš přes “nitro”.
Řekla jsem třeba: Ty jsi ale …. a mínila “blbec”, ale ani to jsem nedořekla. Synonymum pro mé nadávky je nejspíš slůvko “ale”. Pak bych ještě mohla přidat “trdlo” a “trumpeta”, a to většinou s úsměvem.
Prostě neumím ty druhé urážet. Nejde mi to ani psát. Neumím to, jsem asi nenormální.
Když někdo mluví sprostě, říkám si: Páni, to je ale silák, to je machr a borec dohromady, ten už něco fakt “umí”, když se takhle silně vyjadřuje. A připadám si jako mravenec pod podrážkou :-)

Občas se mě “dotkne”, když někdo někoho nazve “debilem” nebo “idiotem”. Možná pro ty nadávky přestali psychologové a psychiatři používat tyto názvy, dokonce se i vytrácí pojem mentální retardace.

Jsem mamkou jednoho dítěte lehce a jednoho těžce (resp. hluboce) mentálně retardovaného. Je zajímavé, že pro to těžce MR má společnost větší pochopení, víc soucítí, ale ten lehce MR je přijímán jako blbec na entou. Nikdo se nesnaží (nebo jen málokdo dokáže) porozumět a pochopit.
Dost se obávám jeho budoucího (dospěláckého) života ve světě plném hlupáků, co si myslí, jak jsou silní a úžasní svými slovy a svým myšlením a tou jedninou správnou inteligencí. Jo, někdy se bojím.