O noci

Noc je velká stínohra, noc je inkoustová čára na cestě mezi jedním a druhým dnem.
Noc je hluboká černá řeka plná milujících se těl a cikád, když hoří, nebo ledových střepů za mrazu, řeže a hladí a nic jí není cizí, protože všechno jako by se v ní popravdě ani nedělo, jako by to byly jen báje. Mele nás ve svojí mlýnici, otáčí kolem a drtí lásku tak, jako se drtí kávová zrna. A to zrno nejsladší a nejvoňavější je klín ženy. Vpíjím se a hltám jeho nektar,
hraju si s představami a špičkou jazyka a pak celým jeho povrchem a rty a znovu a jinak a pořád až do bezvědomí nenasytně jako víno o bakchanáliích, když
stéká po koutcích úst a kape na ramena a rozlévá se po břiše si vychutnávám korálek něhy v barvě kradených růží.
Všechno je ve velkém černém toužení, bez přikázání a hranic, v milování takovém,
jako když pijí žízniví. Noci jsou velké slavnosti snů, kdy opouštíme svoje těla. Noci jsou různé, v barvě borůvek nebo fermeže, noci jsou dehtové a hutné nebo zase řídké jak odvar z dubové kůry a plné měsíčního kovu. Ale všechny je mám rád, jsou odvrácenou stranou dne, formou, do které se ten den nový odlévá jak zvon a oni hrají občas jeho tónem ještě dříve než odlitek vychladne. Jsou světem na druhé straně, kam se chýlí všechno, co se po rozednění
nenávratně vypaří a rozpustí ve skutečnosti. Mají svou řeč, kterou se mohou naučit jen zamilovaní, protože je to dialekt beze slov, kdy mluví jen doteky a tisícovky pohledů, horký dech odkudsi zevnitř z útrob, o nichž ani ti nejlepší chirurgové na zemi zatím nic nevědí.
Noc je má utajená známost, podává mi ruku v sametové rukavici po loket a tančíme spolu valčík narkomanů prožitků. Zůstala mi milenkou utkanou z odrazů opravdovosti. Mám rád noc tak, jako moře.
Umí
mlčky řvát.