Nevěra

Víš, nevěru znám. Setkala jsem se s ní. Do té doby jsem se o ni nezajímala, ale dnes si s ní dokážu sednout k šálku čaje.

Věrnost pro mě byla vždy samozřejmostí. Říkávala jsem: nechci být nevěrná, ale touto větou nikdy nedávala záruku, že nebudu. Protože říkat, že nikdy nebudu, mi přijde nemožné, neboť člověk nikdy neví, netuší, co se může stát. Ale za tou větou s nechci jsem si stála. Proč taky chtít být nevěrná. Věrnost je prostě samozřejmost. Krásná samozřejmost, plná důvěry, jistoty, lásky.

Věrnost byla pro mě samozřejmost a nikdy jsem svého partnera nepodezřívala. Proč taky. Proč si vztah kazit podezříváním a hloupou žárlivostí.

A jednou přišla ta rána. Vlastně to nebyla rána podobná facce nebo zásahu hráběmi do čela. Všechno se ve mně chvělo, klepalo, svíralo … nejtěžší na tom bylo – tu skutečnost přijmout. Začala jsem se pídit po tom, cože je to za ženštinu – ta Nevěra. Proč přichází, proč chce přijít, proč se objevuje, co její objevení se znamená, co může znamenat, jak s ní komunikovat, jak ji pochopit, jak ji uchopit. Myslím, že se to povedlo. Ne, nejsme kamarádky, jenom si „rozumíme“.

Tehdy před lety jsem tomu jednomu navrhla volný vztah. Byla to nabídka možnosti záchrany naprasklého vztahu. Ve vzduchu nebylo očekávané napjetí. Poletovaly jím mlekuly volnosti, soustředění, rovnováhy. Všechny částečky byly klidné, vyrovnané, přívětivé. Díval se na mě s nejistým úsměvem a v sobě vrtěl hlavou. Možná se snažil skrýt překvapení a neklid. Odmítl. Vlastně – odmítl napůl. Souhlasil jen s jednostranným volným vztahem, s tím ze strany své. Neuměl si (nebo nechtěl si) představit, že bych taky někoho měla. Smála jsem se, jenom jsem se smála.

Už je to dávno ... ale ta osoba se kolem mě zase točí a šibalsky (nebo škodolibě) se na mě culí. Ďábelsky našeptává, že život je krátký, že se má užít a že člověk vždy jen lituje toho, co neudělal. Oblékla si ty nejhezčí šaty, aby se mi líbila a zlákala. Jenomže - pro mě je věrnost samozřejmostí, říkám a hlas mi trochu selhává. A ona se culí, protože ví, že s komunikací neuspěju, protože paranoia se žárlivostí to nedovolí. Protože toho ví ještě víc a ví, že má nějakou tu pravdu. Říkám jí – já nechci! být nevěrná. Nechci způsobit tu bolest a zklamání a znehodnocení a ztrátu důvěry a úcty (a to i kdyby byl hluchý a slepý a bez chuťových buněk). Ona se jen usmívá. A co ty touhy … tužby víc duše než těla.

Mám několik kladiv, kterými je zatloukám do země. Každou chvíli vidím, jak se některá drápe z hlíny. Tumáš!

A teď si představ, že situace je horší. Ne, nestěžuju si, jenom bych opravdu chtěla vidět ideální řešení. Protože na tyhle situace univerzální není. Vlastně jedno ano – láska. Ta opravdová, nesobecká, bez očekávání. Láska. Ale kde je? Proč ji trhá na kusy. Proč se vždycky objeví jakési jenomže – a těch hlodavců s otazníky místo ocásků je tolik. Hlodají a ohlodávají i lásku.

Věrnost je pro mě samozřejmostí. I když mi už přítomnost nevěry „nevadí“. Říkám mu: běž. Protože nechci, aby se trápil, protože jsem ráda, když on je spokojený. Říkám mu: běž, ale on nejde. Trochu se diví, je překvapen mými slovy, ale nejde. Že mu to říkám proto, abych to slyšela i od něj? No, matiku mám pořád ráda, ale tohle vypočítávání mě nebaví. Víš, nejsem si jistá, ale asi bych také nešla. Asi. Jemu by to vadilo a mně možná ještě víc.

Tak já jdu. Prý mají do obchodu přivézt kalače.

6.10.14