Půlnoční hvězdy

Otevřu okno, co má stejný výhled, jako jižní strany našich hor. Pohlédnu k půlnoční obloze. Do tváře se mi zabodávají ostré krystalky vytvořené v dalekých výšinách. Snáší se tiše a zahalí celou krajinu do pohádkového hávu.

Snad labutě se vzdaly svého peří, aby na zem seslaly klid, mír a bílé pohlazení.
Hej, labutě, potkaly jste na své pouti nebem … už jsou pryč … odnesly na svých křídlech odpověď na mou otázku.

Sněhové vločky se snášejí k mým rtům. Jen nepatrný dotyk …zastudí … tají … a zanechají na rtech malou kapičku.
Dotkni se. Jen na chvíli mráz ozdobí mou kůži, v tvé náruči roztaju snadno, a malou kapičku si vezmeš z mých rtů stejně jakou moji touhu.
Zlehka fouknu do sněhové vločky a polibek pošlu ti po ní … první, druhý … dvoustý. Stihla jsem poslat všechny, než přestalo sněžit.

Tisíce hvězd … třpytí se na zemi.
Tisíce hvězd … třpytí se v dálce na nebi.

Hledím z okna do vesmíru a v něm budoucnost chci číst, jenže – když hledíme na tělesa nebeská, hledíme pouze do minulosti.

Zavírám okno. Za pár hodin vyjde hvězda, ta nejbližší, hvězda, která zahřeje. Snad. Vždyť i východ slunce je pouhá iluze.