Zítra odejdu

Říkala, že je to druhý nejlepší mužský na světě, hned po jejím tátovi.
Vzal ji pod svou střechu a její dceři připravil pokoj.
Neplánovala s ním život až do konce věků, ale teď nechtěla plánovat skoro nic.
Věřila, že spolu mohou žít dva, kteří mají zcela odlišné zájmy, věřila, že se budou navzájem respektovat a doplňovat. Brzo však uviděla, že on pro ty její nemá pochopení.
Na pozvánky kamarádů a přátel z dob, kdy hodně času trávila v přírodě, už odpovídala pouze záporně. Po několika letech přestaly chodit úplně. Nedivila se.
Jednou v sobotu ráno, když odjížděla do školy, ji zastavila ve dveřích její devítiletá dcera a řekla, že by si moc přála, aby neodjela. Šly spolu na blízký vršek, chodily po louce a povídaly si. Rozuměla.
Sam na sobě cítila, že není šťastná, že se vzdává i drobností, které její život zdobily perlami, naplňovaly a přinášely radost. Radost, kterou uzavírala v sobě, protože nebylo komu ji sdělovat.
Začala uvažovat o odchodu.
Pár týdnů na to se dozvěděla, že je těhotná.
Zůstala. Kvůli muži-otci, kvůli dítěti … dětem. Věděla, že tohle je muž, který rodinu nenechá nikdy na holičkách, vždy se o ni postará a bude se za ni rvát jako lev.
Neuměla a nechtěla vzít dětem tátu a tátovi děti. Nechtěla mu ublížit i jinak.
Zůstala. I když se přistihla, jak při prohlížení knížky s fotografiemi lesů, skal, zvířat, kytek … se jí z očí koulejí slzy.
Bombardována výčitkami, zahodila křišťálovou kouli s nápisy štěstí a radost a nechala ji rozbít na tisíc střepů.
Jednou mu řekla: Až bude dětem osmnáct, odejdu.
Obávala se však, že neodejde. Že už bude tak slabá a nebude mít sílu vstát a jít. Že už nebude mít možnost dělat to, co ji kdysi naplňovalo radostí.
Zakázala si – ohlížet se. Podobně jako byla varována Lotova žena, zakázala si ohlížet se. Bála se, tolik se bála a děsilo jí, že po ohlédnutí za sebou uvidí jen prázdno.
Jednou mu řekla: Až budou děti dospělé … chci raději zemřít než být v tomhle prázdném životě.

Dnes ráno se probudila a ten pocit pustoty a prázdna v ní stále setrvával od včerejšího odpoledne, kdy jako mávnutím proutku se pod proudy slov dobrá nálada proměnila v nic. To ráno si byla jistá, že to jednou dokáže.
Večer si lehne a ráno, ráno už se neprobudí.
Večer ulehne se slovy: Zítra odejdu.