Dnes (poslední návštěva)

jsem v práci sama. Dělám právě to, o čem nemusím příliš přemýšlet, tak si pustím písničky Asonance. Ještě zavolám dceři, která tráví prázdniny doma, zda je všechno oukej. Prý právě vstává.

Ptám se jí, zda pojede s tátou na pohřeb ... Už někam odjel, říká.

Od chvíle, co jsem se dověděla o úmrtí jeho tety, slyším pořád slova strýce: Přijďte se podívat.

Také se mě ptával, jak se mám, oči mu svítily a byla v nich zřetelná otázka, zda mám dost sexu, a šibalské sdělení, že by ten můj měl být doma častěji.
Ty plamínky v očích se zdály co setkání o trochu menší. Zato nikdy nezapomněl říci: Přijďte se podívat.
Říkal to pokaždé, když jsme se setkali. Někdy i dvakrát.
Jakoby věděl ...

Pořád jsem odpovídala Ano a jistá si nebyla ani trochu ... jakobych věděla, že už se ta návštěva nikdy neuskuteční.

A minulý týden přinesl muž domů zprávu, zprávu, kterou se dověděl od cizích, že ...
... zprávu, která potvrdila, že na návštevu nepůjdeme, že už se jen můžeme "rozloučit naposledy".

Tak si říkám, že jedno z nejčastějších míst, kde se lidé "setkávají", je kolikrát hřbitov.
Pohledy beze slov, pohledy bez úsměvu, pohledy bez pohledů, pohledy do ztracena.

Asonance právě zpívá Kilkelly ... jen kouknu na hodiny a vidím zástup lidí v černém a bez úsměvu na tváři ... bez pozvání a ... oči blyštící se slzami.

https://www.youtube.com/watch?v=AC-mtCUey7Q