Mít člověka

Kopíruju si staré blogy, abych je měla po kupě.
Ještě dlouho to potrvá.
V jednom jsem objevila citát od svatého Ambrože.
Byl tehdy důvod ho psát.
Byl blízko.
Člověk.
***
Je smutné žít s tím, komu nemůžete sdělit své smutky i své radosti.
Snad lze potkat v životě někoho, komu se můžete svěřit o trochu víc.
Kolikrát?
Možná, že ne každý takového člověka potřebuje, já asi ano. Aspoň někdy.
Jen si říkám, proč je někdy tak nesnadné se „otevřít“.
***
Ten první … jak je to už dávno…víc, jak půl života. Rozešli jsme se a já se asi nikdy nedovím, proč to tak muselo být. Nejspíš osud tuláků, kdoví. Je málo pravděpodobné, že se ještě setkáme.
Zůstaly nám ty dvě krátké zprávy za rok.
Jsme od sebe daleko, i když - stále v sobě.
***
Potkali jsme se náhodou a vypadalo to na skutečné přátelství. Jen se nemělo překulit v „lásku“. Měl mě moc rád, chtěl víc, a asi proto na mě musel zapomenout.
Zůstaly vzpomínky, slova, stisk (už jen mizící otisk) ruky, písnička.
***
Jen dvěma jsem dovolila dotknout se i mé duše. Vím, že jsem mohla.
Důvěra, to byl ten klíč k otevření nitra.
Důvěra, které si druhý váží, nezklame, nezneužije, nepošlape, nezasype pepřem.
Nezlobí se, porozumí.
Jsou daleko, a přesto blízko. Ten pocit blízkosti uklidňuje, i když … mlčím.
Zase.
***
Přece jen, když člověk s někým žije a každý den se s ním setkává, měl by právě s ním sdílet své prožitky a pocity. Vyprávět uplynulý den i budoucí sny a přání.
Mrzí mě, že neumím, nebo nemůžu, ukázat své slzy a smích tomu, se kterým žiju.
Že moje slova se zastaví dřív, než vyjdou z úst, naráží na neviditelnou stěnu dávno vytvořenou z jeho mysli.
Že večer, když usínám se svou rukou v jeho dlani, jsem od něj tak moc daleko.
Není to dobré. Není.