osuš mi tvář ...

Jdu po asfaltové řece údolím, ve kterém bydlím.
Kdybych tudy šla jen jednou denně, šla bych jím po více jak šestitisící.
Dívám se na malebné chaloupky lemující silnici z obou stran, mám pocit jakoby mi chtěly vyprávět svoje příběhy, a pořád vidím jejich krásu. Znovu mi srdce plesá.
Je vůbec možné, aby se člověk na něco podíval po šestitisícé a byl pořád nadšen?

Jdu po asfaltové řece tím údolím, chci vnímat jen přítomnost a zdálky i zblízka na mě útočí myšlenky minulosti a budoucnosti.
Obsypou mě jako včelí roj větev jabloně a nechtějí se pustit.

I vítr mlčí, jakoby snad chtěl, abych lépe slyšela nebo vnímala.

Po tváři mi náhle stéká slza a druhá ji nechce nechat samotnou.

Prober se, větře, pomyslím si.
Není tu nikdo jiný, kdo by mi ty slzy teď osušil.