s pokorou

Píšu si tu příběhy, které jsem prožila, myšlenky, které se mi vtoulaly do hlavy, a pocity, které mi prošly tělem.
Je zřejmé a přirozené, že pokud je někdo čte, nějak na něj zapůsobí.
Asi málokdy porozumí.
Nestěžuji si, nečekám politování,obdiv, pomoc, radu ... jen si jednoduše příběhy píšu.
Píšu je a dívám se na ně z různých stran.

Každý má své příběhy a jsou součástí cesty, po které jde.
Říká se, že každý je strůjcem svého štěstí, svého života.
Říká se, že život je hra a my v ní hrajeme.
Jsme skutečně scénaristy této hry?
Věřím, že není pouhou náhodou, že prožíváme to, co nás potká. Možná to má nějaký důvod, má nám to cosi ukázat, něco sdělit, něco naučit.
Sleduji příběhy svého života a snažím se porozumět.
Proč.
I když se zlobím nebo raduju, mám vztek, jsem zoufalá a potoky slz mi tečou z očí, ta zem pod nohama se nebortí, nemění v písek, nepropadám se do puklin vzniklých při zemětřesení.
Prožívám vše (snad) naplno v tom okamžiku přítomnosti a nechávám emoce procházet zvolna a tak, jak je potřeba.
Vše, co přichází, přijímám, snad s pokorou, patří to k mému životu a má to důvod svého příchodu.
Jsem za to ráda.
Učím se.