dva úžasní

V tomhle malém městě jsem byla úplně poprvé.

A ten kopec vídávala jen zdálky.

Přibližovali jsme se k němu po silnici, auto ukrajovalo jeden kilometr za druhým a kopec stále rost a rostl.

Děti mobilizovaly své mozkovny v šachových partiích a my se s mužem šli projít městem. Byl tu před třiceti roky a vzpomínal ...

Po obědě však se mnou už jít nechtěl.

Zbývalo ještě poslední kolo a já posíchala najít místní muzeum. Určitě bude malé, pomyslela jsem si. V malém městě malé muzeum.

Pracovnice v íčku byla překvapená mojí otázkou, kde je ve Stráži muzeum.

Muzeum? Ptala se podeziravě. Tady je nějaké muzeum?

Ano, přesvědčovala jsem ji.

Bydlím tu několik roků a o muzeu jsem neslyšela.

Určitě tu někde je, říkám. Ve městě jsu směrovky s nápisem muzeu a milá cukrářka o něm mluvila. Vysvětlila nám dokonce, ve které je ulici, avšak jduce tou ulicí, žádná cedule s nápisem Muzeum nás do očí nebacila.

Paní v íčku přemlouvala telefon, aby fungoval, a když se konečně dovolala, zjistila, že muzeum skutečně existuje.

Prý je naproti Penny marketu.

Netrápila jsem děti otázkou, zda chtějí jít do muzea, vím, jak ho "zbožňují".

U Penny se rozhlížím ... avšak muzeum nevidím.

Zamířím k muži a ženě, které se zdají býti domorodými občany.

Prosím vás, kde je tady muzeum, ptám se muže, který je blíže.

My tu máme muzeum? Ptá se muž mě.

Ano, říkám a stále věřím, že muzeum v tomto městě existuje.

Hele, obrací se muž na ženu, my tu máme muzeum?

Ano, odpoví žena a já se zaraduju. Tak přece tu je.

Žena říká, v jaké je budově a muž se hned přidává a vysvětluje mi cestu.

Jestli tam bude pan Š..., to se dozvíte věcí, dodává ještě žena.

Ano, tak okolo jsme šli a pro oči neviděli.

Jdu dnes podruhé kol aleje a všimnnu si otevřených dveří do bývalé školy a pak Obecního úžadu. A na skleněných dveřích bílý list s čenými písmeny informujícími, co vše je v muzeu k vidění.

Vstoupím dovnitř a kráčím po schodech do patra.

Zaslechnu mužský hlas: Nejde někdo?

Ano, já jdu, volám do patra.

V patře jsou dva muži a hned se mě ujímají.

Tak kde začnem, ptá se jeden.

Já nevím, nechám to na vás, říkám.

Tak t vezmem od konce.

Jsem zvyklá, že v muzeích je mi většinou oznámeno kde co je a vše si prohlížím sama.

Ne tak tady.

První muž vypráví o těžbě uranu a rekultivaci krajiny.

Jsem přesvědčená, že v těch dolech dřív pracoval.

Ve třetí místnosti si bere slovo starší muž a povídá o historických fotografiích. U každé se zastavíme a říká mi, co na ní je.

Jsem nadšená.

Fascinovaná.

Oba dva muži mají toho tolik, co by chtěli říci, co by chtěli vyprávět a vyprávějí. A vyprávějí.

Takhle skvěle opečovávaná jsem se ještě v žádném muzeu necítila.

Ke konci mi i vyprávějí, jak jejich muzeum vznikalo.

Líbí se mi jejich zápal, jejich nadšení ...

Turnaj už možná končí a já musím odejít.

Loučím se, chci zaplatit (před prohlídkou po mě nic nechtěli) a ptám se, kolik ...

Nic ...

Podávám oběma ruku a poděkuji.

S úctou.

Vlastně oni ani nevědí, za co, protože mé Děkuji nebylo pouze za osmdesát minut, které mi s upřímnou radostí věnovali.

Špetku jejich nadšení a vášně jsem si odnesla s sebou.

Špetičku poznání ...

... posolím si jím kousek cesty před sebou.