Under heaven

Přišla mi zpráva od dcery s tím, že následující den má náš oblíbený výtvarník u nás vernisáž, jestli teda půjdeme. Odpověď byla jasná, jen jsem netušila jak to vsechno skloubit. Tak jsem si udělala plán a věřila, že to všechno vyjde. Jistě že nikdy není nic jak bych potřebovala, ale jsem zjistila že jsem alergická na své jméno a oslovení mami. Když je slyším, je mi jasné že zas jsem potřeba tam a tam a pak nevím co dřív.

S dcerou jsem byla domluvena, že mě počká ve městě. Jen jsem jí upřesnila čas a prej není to pozdě? No vrtulku u zadku nemám, tak to dřív nestihnu, ale nakonec jak už to na těchto akcích je, nikdy nezačnou tak jak by měli. Dite me ale trosku naštvalo, svojí připomínk ou, ze jsem se měla jinak obléct, abych prý líp mezi ně, umělce zapadla. To bylo až na pohlavek, drzounka.

Prostory jsou opravdu malinké, ale i tak je výstava hodně povedená.
K me litosti tam nejsou jeho velké plátna na které se moc ráda dívám. Kurátor mluvil moc zajímavě, a ja si kladla otázku. Pod nebem, jaky je to prostor, k čemu je určeny. Co vše tam je a může být. O zemi a nebi už toho bylo napsáno a namalováno spousta, ale pod nebem? Je to nekonečný prostor a já vypnula svoji hlavu, vnímala každý obraz i grafiku a tu hodinu si užila jak jen to šlo, než jsem se musela vrátit do reality každodenního života. Nakonec ještě par slov se spolužáky dcery o jejich výtvarných pracích. Termín odevzdání se jim blíží a oni nestihaji. Jen jsem se usmívala tomu, že nejen u nás doma vládne zoufalství a tvůrčí krize. Vím, ale že aspoň u dcery je to vždy jen chvilkové a pak se zatne a maka tak aby byla s výsledkem spokojena.