Tramtadadááá...Tramtadadáá...

Před 10 dny...

Sedím u kompu a koukám na monitor. Žena v kuchyni asi tři metry od mě myje zavařovací sklenice...
"Mamka se stěhuje..." pronese z ničeho nic.
Dál sedím a dělám jakože nic.
"Hmmm..." zabručím.
"Říkám Ti,že se mamka stěhuje..." říká důrazněji,přestává mýt sklenici a zabodává do mě pohled.
"Jo,slyším... Mamka se stěhuje..." opakuji po ni,aniž bych přestal koukat na monitor. Vím,že tohle nesnáší,protože si myslí,že ji nevnímám.
"Tomu uvěřím,až bude pryč..." dodávám na svou obranu,aby viděla,že mi přeci jen ta informace prošla mozkem.
"Myslela jsem,že bude mít větší radost..." odvětí suše a dál myje sklenice.
V hlavě mi právě vybuchuje ohňostroj,v duchu vyhazuju nad hlavu štos narovnaných papíru vedle klávesnice a začínám tančit makarenu...

Odsouvám se na křesle od počítače,beru vodítko,Karla a jdu ven. Už u výtahu se směju. Bláznivě hladím Karla a tahám ho za "bradku". Chňapne po mě tlamou a už se radostně pereme... Ven vybíháme spolu nadšeně a rychle mířím kolem domu do lesa,kde pak poskaju z nohy,na nohu,jako by mi bylo 8 let. Karel kolem mě děla kolečka a odfrkavá jako kůň,za divokého mávaní ocasem,čumákem mi žduchá do dlaně. Chytám ho a povaluju na bok,rychle ho hladím po břichu,zatím co on mává nohama jako střelený. Nakonec se staví na všechny čtyři a prudce vyráží do lesa. Běží svým maximálním tempem a uši mu vlají,za pět vteřin je zpět a v tlamě má dva klacky... Beru mu je oba z tlamy a současně mu je házím,šťastně blbneme....

V dalších dnech jsem doma sám. Žena odjela s dětmi na tábor a každý večer po příchodu z práce sleduju dětsky pokoj. Každý den z něj ubývají věci,mizí krabice a jiné drobnosti...
Usmívam se...
Už se těším až to oslavím. Sám...jen se sebou,aby žena neviděla jakou mám radost. :-)))

Tak jsem se dočkal... Slzy se mi derou do očí a chvěje se mi spodní čelist,mám sevřené hrdlo a jsem moc rád,že teď nemusím mluvit. Nastěstí mě nikdo nevidí,tak v dětském pokoji padám na kolena a pláču... Pláču štěstím...
Karel na mě nechápě kouká a pak vyráží,skáče na mě,povaluje mě a olizuje mi slzy z tváře,bráním se marně,je dnes rychlejší...

Jdu ven i s Karlem,broukám si a mířím k Lídlu. Neomylně kráčím k chlaďáku kde si vybírám Ripeyesteak z hovězího roštěnce,kupují i zeleninu a brambory,přibírám i plzeňské pivo a jdu ke kase.
Doma si udělám zeleninový salát,do kterého míchám i fazole z plechovky a sýr "kotič",brambory jen omyju,nakrájím na měsíčky,osolím,pokapu olejem a dám péct do trouby.
Rozbaluju steak... Obaluju ho v sedmi druzích pepře a hezky ho tři minuty z každé strany opékám. Pokládám na talíř k hromádce salátu. Do výpeku na pánvi přidávám česnek,krátce osmahnu a zapráším troškou hladké mouky,chvíli to opaluju i s tím pepřem co tam zbyl. Zaleju to vodou a rozmíchavám. Po chvilkovém povaření přidám špetku chilli a červeného vína,přelévám steak a přidávám k němu upečené brambory. Můj slavnostní oběd je hotov...
Vychutnávám si každé sousto,chuť hovězího masa,sedmi druhů pepře,chilli,vína,česneku,brambor,tatarské omáčky i salátu...a i plzeňského piva.

Vychutnávám si ten oběd nahý...

Ptáte se proč?

Prostě jen proto,že můžu... :-)))

Fred