Jste šťastná žena

Byla jsem si skoro jistá, že bude výluka, tak jsem hned běžela na perón to zjistit. Na lavičce pod jízdním řádem seděli dva muži. Dobrý den, pozdravili mě oba, jen krátce jsem jim věnovala svůj pohled a pozdrav.

Můžu vám nějak pomoci? zeptal se muž pod mojí levou rukou.

Jen se dívám, zda je ještě výluka, říkám s nepatrným úsměvem.

Muž pod mojí levačkou mě okamžitě informuje a dává přesné údaje. Poděkuji.

Pomohl jsem vám? Ptá se ještě.

Ano, děkuji, odpovím a mířím před nádražní budovu čekat na autobus. Za chvíli přijíždí. To už vedle mě stojí muž s informacemi a ptá se mě: Můžu se vás na něco zeptat?

Ano, řeknu.

Nebude vám to vadit? Ubezpečuje se.

Ne, usměju se, když nebudu chtít, neodpovím.

Jste věřící?

Můj úsměv doplní malé překvapení a zaváhání. Nevím, jak na tuhle otázku odpovídat. Ne, že bych nechtěla, otázka mi nevadí, jen prostě mám svou víru, která nezapadá pod žádnou hlavičku náboženství. Tak trochu pohan, co občas komunikuje s anděly a někdy vynadá bohu. V tom duchu opatrně odpovídám a muž, zdá se slovy naditý, říká, že on je silně věřící.

Víte, povídá mi, já jsem si myslel, že jste věřící. Odhadoval jsem to z vašeho oblečení, jak nosíte tu dlouhou sukni.

Udivuje mě, že z dlouhé sukně někdo může usoudit, že jsem věřící. Vypráví mi o jedné své přítelkyni, která nosila dlouhou sukni, neboť jí víra přikazovala nosit určité oblečení.



Autobus otvírá dveře a klubko lidí se postupně sune dovnitř.

Můžu si sednout k Vám? Ptá se směle muž.

Nevadí mi to, poslední dobou moc příležitostí k rozhovorům nemám.

Posadím se k oknu, muž vedle mě a než se k nám dostane průvodčí, aby nám prodala lístky, představí se. Tu dobu, co nám průvodčí vrací drobné je zticha, ale jen co poodejde k sedačkám za námi, mluví a ... mluví.

Znovu opakuje, že je silně věřící, ale že má velké pochyby o Bohu. Zklamal ho (Bůh). Vypráví mi, jak přišel o syna. Zklamal ho Bůh a zklamali ho i lidé, co ve jménu Pána pracují. Ano, i farář je jen člověk.

Víte, říká, já jsem si vás už mnohokrát všiml ve městě. Pozvednu obočí, asi bych si měla ještě víc všímat lidí, co mě na ulici míjejí. Vždycky se za vámi otočím. Kousnu se do rtů. Víte, vy asi máte muže, že, zeptá se.

Ano, řeknu.

Jste s ním šťastná? Ptá se.

Jsem, odpovím krátce. Nechci se svěřovat ani rozpovídat, když člověk mluví, nic se nedoví.

Jako kdyby řekl - To je škoda - pokračuje dál.

Vypráví o své bývalé partnerce, se kterou chtěl žít, ale která je pod vlivem svých dětí stále připoutána ke svému muži, k muži, který ji nemiluje a kterého nemiluje ona.

Musíš se o tátu starat, říkají ji její podivné (sobecké) děti. Asi ji také nemají moc rádi, to by přece chtěly, aby jejich matka byla šťastná.

Muž vedle mě mluví o sobě. Mluví slovy svých sousedů v domě, slovy svých bývalých partnerek a já jsem zcela přesvědčena, že je to velmi hodný a spolehlivý muž. Koneckonců, říkají to všichni. O něm.

Víte, povídá mi, já když vás potkám, tak mám hned hezčí den. Vy ze sebe vyzařujete určitou radost.

Usmívám se a v duchu kroutím hlavou. Já a radost? Vyzařuju?

Vy jste šťastná žena, řekne nakonec.

Já a šťástná? Pomyslím si. Hlavou mi projede můj celý život a slzy v něm, moje nemocné děti a rakovina, co se naší rodiny drží jako klíště. Kde je to štěstí schované? Ptám se sama sebe.

Teď vám něco řeknu, ale nezlobte se, prosím.

Vrtím hlavou, že se zlobit nebudu.

Kdybyste jednou, kdyby se to stalo a vy byste jednou zůstala sama, stačí za mnou přijít a já se o vás postarám. Stačí říct: "Láďo, jsem sama." a já ... já budu rád, když budete se mnou. Já jsem moc hodný člověk, každý, kdo mě zná, vám to řekne, a se mnou vám nic nebude chybět.

Tak to je prima, říkám si v duchu, už můžu být klidná. Bude o mě postaráno.

Jsem prostě šťastná žena.