Pohádka z luhů a hájů

Milé děti, povím vám dnes pohádku ze života lesní zvířeny, o dvou roztomilých veverkách.

Pohodlně se usaďte na svých židličkách, nalijte si vodu,uvařte si čaj nebo kávu. Můžete otevřít i lahváče, víno a nebo rovnou rum. A jen poslouchejte.

Žil byl jeden veverčí sameček Milivoj.
Bydlel na kraji lesa v prostorné dutině starého dubu, tak trošku na samotě. Občas ho navštívilo pár veverčat až z dalekého města a sem tam mu do dutiny strkala zobák jedna otravná sojka, ale jinak byl tam v tom svém obydlí sám a žil tam takhle rád. Milivoj byl šikovný a urostlý veverčák, práce se nebál, uměl se o sebe postarat a nic mu nechybělo.
Ale jednoho dne, na obhlídce svého teritoria narazil na něco neobvyklého, za modrým smrkem se tetelilo něco zrzavého, pištělo to a kňučelo.. přiskočil blíž, zaslechl slabounký hlásek který sténal „á doprd.., sakra, do háje, to se na to vyser..“ ten signál byl jasný, něžné zvířátko v nouzi!

Milivoj neváhal a tomu stvoření běžel ihned na pomoc. S překvapením zjistil, že v nastražené pytlácké pasti tkví nožka drobné samičky veverky. Bez řečí veverce pomohl nožku vyprostit, ošetřil jí drobná zranění a při tom se dozvěděl, že ona veverka se jmenuje Lesana a, že je v místním lese vlastně jen na návštěvě.
No co vám budu povídat, přeskočila jiskřička, obě veverky si vyměninili e-maily, Milivoj pomohl najít Lesaně cestu z lesa a poté se rozloučili
.
Nějakou dobu si psali, místní e-holub nosil každý den čerstvé e-psaníčko a netrvalo dlouho a nebo možná to prostě nebylo hned, ale nakonec, po drobných peripetiích si domluvili rande.
Lesana přiletěla navoněná na žluté jetvráně na místní letiště, kde ji Milivoj uvítal a odvedl si ji rovnou do svého starého dubu. Zatopil v krbu, uvařil dobrou večeři a nalil dobré víno. Lesana byla zprvu trochu vyděšená z nového prostředí, ale dobrá krmě a sálající oheň udělal své.

Děti moje, ta milá zvířátka se nám na sebe vrhla.

Milivoj obšťastňoval Lesaninu zrzavou mušličku a Lesana vrněla blahem a čím víc tím líp. Poprvé při sexu a právě s Milivojem upadala do transu. No, prostě se jí to moc líbilo.
A tak a i jinak tam spolu ještě několikrát vesele skotačili. A taky si povídali a smáli se, občas sportovali a bylo jim spolu nejspíš dobře.

Jenže zlatíčka moje, Lesana je samička a nebyla by to Lesana nepřijít na něco co to celé posune jiným směrem. Časem Lesaně Milivoj začal chybět, mimo jejich občasná intimní setkání se jí jednoduše stýskalo. Jiné samičky si natřásaly kožíšky a byly pro své veverčáky úchvatné a božské, veverčáci si je hýčkali a toužili po nich.
Jenže Milivoj jako by po Lesaně netoužil, nebyla pro něj úchvatná a božská, evidentně jemu se po ní nestýskalo. Lesana po zbožňování netoužila, ale možná, že její kožíšek a nebo mušličku by Milivoj třeba i jen slovně a nebo přes e-holuba ocenit mohl.
A tak chudinka se začala trápit, otrhávat okvětní lístky kopretin „má mě rád, nemá mě rád“ a začala myslet na blbosti a dělat kraviny. Což ten plachý živočich Milivoj zvládal poměrně těžko. Nakonec se to těm dvěma nějak zamotalo.

Ale, pohádka končí přece vždycky dobře. Co když Milivoj zaregistroval, že Lesana je trochu jiná než dřív? Co když potkal v lese starého jezevce který mu prozradil, že samičky bez rozdílu, potřebují trochu lásky, sem tam pohladit, poplácat po zadečku a pár něžných slov.
Že to potom s každou samičkou jde o něco lépe.
Co když Milivoj koupil pytlík buráků, natrhal na mýtině pugét lesního kvítí a vyrazil na žluté jetvráně přímo k Lesaně. Co když jí hned u dutiny stromu kde bydlí, tiše zašeptal do ouška, že její kožíšek je úžasný, její mušličku miluje a, že Lesanu má rád protože je s ní sranda?

Ale možná tohle není tak úplně pohádka a na šťastný konec bude Lesana čekat marně. I to se stává.