smazat smutek a jít dál ...

Do malé konvičky jsem zalila roibos a zapálila smuteční svíčku na okně. Na stole učebnice angličtiny a němčiny, snad po třistaosmdesáté se do nich nepodívám.

Mami, volá na mě dcerka z pokoje. Ono sněží.

Zhasnu světla, abych lépe viděla ven, otevřu okno a ... něco padá. Pouliční lampy jsou od naší továrny daleko, přesto vidím se před nimi cosi mihotat. Vezmu dalekohled a vidím - ono vážně sněží. Drobné sněhové vločky se pomalu snášejí k zemi.

Hned písnu mamce, která se každý den ptá, jak to máme u nás se sněhem, esemesku: Sněží.

Schránka je zase plná. Chci vymazat poslední dvě zprávy, ale nechtěně se jich maže víc. Sakra. Zrušit!!! Rychle zmáčknu tlačítko zrušit, jenže 26 % jich je pryč. Sakra. Zrovna ty od mamky. Ty poslední ...

Napadá mě, že je to možná dobře. Možná je dobře se v myšlenkách stále nevracet do minulosti a nemyslet stále na to smutné a připomínat si ho.

Jak mi nedávno někdo napsal: Rány nepřijímat. Poučit se a jít dál.

Zprávy jsou pryč. Cítím v sobě prázdno a zároveň - ulehčení. Jako kdyby se odtrhl kousek minulosti, tížívé minulosti, a člověku je náhle lehčeji, volněji.