Kardinální chyba

Vypnul jsem motor.
Ticho. Jen větrák topení se dotáčel a přes okna byl hned cítit mrazík. Půlka listopadu. Venku mírně pod nulou a i když je teprve krátce po čtvrté, tak už se stmívá. Mám ještě pět minut čas. Kouknu do zrcátka. Usměju se. Je to trochu divočina, co hodlám udělat. No, trochu. Trochu víc. Začalo to nevinně.
S přítelkyní se o sexu a milování bavíme otevřeně a bez zábran. A když jsme takhle jednou probírali, její kamarádku, která je krátce po rozchodu a nechce se vázat a ani nemá náladu na flirtování, takže je neuspokojená a nerudná. S „taktem“ sobě vlastním jsem hned samaritánsky navrhl, že bych jí v této nouzi podal pomocnou ruku (jazyk, přirození). Přítelkyně se smála. Ale oba se známe a víme, že věci, kterým se jiné páry jen případně zasmějí, u nás občas vyklíčí v vláze naší neřesti a zakoření v těžké půdě našeho „něžného prasáctví“ (termín mojí přítelkyně). Zkrátka abych to nenatahoval. Beztak už to všichni tušíte. Za týden mi má voňavá a krásná přítelkyně sdělila, že by to ode mě bylo opravdu milé, kdybych tě kamarádce pomohl. Jestli jsem to tedy myslel tehdy opravdu vážně. Což byla otázka spíše řečnická, vzhledem k tomu že zrovna klečela přede mnou a moje koule měla v pravé dlani… nebo levé… už nevím. Mám zbytek takový rozmazaný. Pamatuju si jen přikyvoval ve stejném rytmu jak se jí pohybovala hlava v mém klíně.
Takže dva dny na to jsem stál před cizím domem, oholený, navoněný a v hlavě zní „Markéta – má ráda líbání na krk a když jí při orgasmu chlap pevně drží“. Zazvonil jsem a nebudu kecat, byla ve mně malá dušička. Markéta otevřela a já se usmál. Štíhlá brunetka, kolem čtyřicítky, smutnější, ale úsměv. Šaty nad kolena, krásné nohy, oblý zadeček…. No, co vám mám povídat. Užil jsem si to a Markéta bezpochyby taky. Káva. Polibek na rozloučenou.
Přítelkyně se neptala na nic. Jako by se nic nestalo. Až za pár dní. Přicupitala z práce. Položila ostentativně na stůl kabelku, kterou jsem nikdy neviděl a vonící novotou. Trochu nechápavě říkám: „Hezká kabelka, lásko.“ Ona mě políbí na rty, podrží mě za bradu, koukne mi do očí a řekne mi „Děkuju, miláčku, takovou jsem si dlouho přála!“ Připitoměle odpovím „není zač“ Ona se usmívá. Zubí se jak měsíček na hnoji. A mě začíná svítat. Ta moje krásná mrcha mě normálně prodala. Evidentně je mi vidět na očích, že mi to došlo. Utíká se smíchem pryč. Doženu jí. Samozřejmě že v ložnici. Bylo to divoké a rychlé. Ale úžasné.
A od té doby si tímhle „přívýdělkem“ občas okořeníme náš dlouholetý vztah.
A už bude půl páté. Je skoro tma. Zamknu auto. Jdu k domu. Novostavba v satelitním městečku. Nic pro mě. Zazvoním. Opáčko informací od přítelkyně. Pardon! Manažerky. (Jana – miluje společnou vanu a pak dlouhou něžnou předehru. Při milování extrémně tichá – nenechat se tím zneklidnit) Zazvoním. Ozve se bzučák (divný). Zatlačím do dveří a jsem uvnitř. Zuju se a sundám kabát. Vejdu do zšeřelé předsíně a ztuhnu. Stojí tam. Vysoká. Ani štíhlá ani silná. Ale co v tom přítmí pozoruju tak v černém prádle, kozačky na podpatku, korzet a v ruce bičík. Ano, to tuhnutí byl úsměv. A v tu chvíli mi to došlo. Byla to velká chyba. Obrovská chyba!!! Já jsem se s tebou neměl předevčírem pohádat!