Na jednom večírku - na kterém jsem už nebyla, protože jsem v té době poslouchala, jak se mému synovi zdají dobrodružné sny o mrkvi a přemýšlela, jak se mi dostal oslintaný dudlík do boty - se dostalo na přetřes zajímavé téma. Mluvilo se o bratrech a sestrách, o tom, jak tristní byly časy vzájemné nenávisti, konkurenčních bojů, žalování, žárlení a otisků mléčných zubů na zadku a jiných hryzatelných částech těla. Pak se dospělo k tomu, jací jsou dnes ti bratři a sestry skvělí lidé, jak při nás stojí, rozumí nám, nebo se o to alespoň snaží a nebýt jich, těžko by se nám dařilo přežít ve zdraví různé životní situace. První vyvrcholení nastalo před půlnocí, když si pár lidí řeklo, že bratrům a sestrám je třeba říci, že je milujeme alespoň tolikrát, kolikrát jsme v dětství vykřikli, že je nenávidíme, případně, že chceme, aby nás adoptovala nějaká úplně jiná rodina a jedině ve funkci jedináčka. Tak se telefonovalo a posílaly se esemesky. Druhé vyvrcholení nastalo již řádně po půlnoci, když pár jedinců prohlásilo, že svým sourozencům vyznávat lásku nebude, neboť je to kravina a všichni příčetní sourozenci vědí, na čem jsou. Na to jednomu odhodlanci ze sekce "nevolám nepíšu" řekla odhodlankyně ze sekce "řekněme sourozencům miluji tě", shodou okolností moje sestra, že pokud on své sestře neřekne, že ji má rád, do roka a do dne toho bude litovat.
Když jsem tohle slyšela, velmi jsem litovala, že jsem tuto roztomilou scénku neviděla na vlastní oči.
Sourozenci účastníků večírku, napadeni nečekanými projevy lásky, prý reagovali zaskočeně, překvapeně a podezřívavě. Nad ránem přišla od jedné sestry druhé sestře odpovídající esemeska ve znění: "I já tebe. Stalo se něco? "
Když jsme to v úplně jiný den a při úplně jiné příležitosti probírali, snažili jsme se dobrat se k tomu, proč je takový problém říct někomu, že ho máme rádi a necítit se přitom ani vypočítavě, ani divně jako postavy v amerických seriálech, ani nebýt obviněni, že si děláme srandu. Vždyť naše děti nám to, že nás milují, říkají zcela přirozeně.
,,Neboť my jim to říkáme zcela přirozeně."dozvěděla jsem se od kamarádky. ,,Jim to říct dokážeme. Ale v naší generaci to jde těžko, neboť nám, chudákům vychovávaným podle příručky na studený odchov Naše dítě to rodiče říkali maximálně tak jednou za rok a našim rodičům jejich rodiče maximálně jednou za život. Byly těžké válečné a poválečné časy, šetřilo se na všem, i na slovech."
V mém pohnutém životě jsem slovní spojení popisující pozitivní cit směřovaný ke mně slyšela nejčastěji v minulém čase. Takové "já jsem tě miloval a tys to neviděla / nezasloužila si / mě zklamala / si tak hrozná". Pak jsem se setkala i s bipolární rozdělenou populací na ty, co říkají "miluji tě" stále a nic to neznamená, a těch, co věří, že kdyby řekli "miluji tě" nebo "promiň mi, mrzí mě to", udeřil by do nich blesk, rozlili by se na kolomaz a až do konce světa by se museli dokola klokotáním přesouvat potrubím pekla.
"Skuteční muži neříkají, že vás milují, dokazují to činy," píše se povzbudivě v ženských časopisech. "Například když vám dolije vodu do ostřikovače na autě, je to, jakoby vám zarecitovali milostnou báseň."
Zamýšlím se tedy nad machrem v umaštěných montérkách, co se mnou konverzuje v autoservisu a snažím se dopátrat jeho hlubokých citů. Nedopátrám se.
Člověk potřebuje ujišťování, že je milován, přijímán, že nebude opuštěný. Strach z opuštění znají i malé děti, máme ho i my dospělí a k tomu, aby ho pojmenovali a uchopili, se každodenně za těžké peníze odhodlávají erudovaní a vyškolení psychoterapeuti všech zemí, metod a vyznání. Zatímco jsme děti a máme alespoň trochu štěstí, toho ujištění se nám dostane. Kolik dospělých má však stejnou jistotu, že jsou opravdu milováni a ne pouze trpěni, že je v životě ukotvuje láska a ne jen zvyk? Není to jen o nevyrovnaných jedincích, kteří loudí o projevy přízně, nejde ani o vítěze anket oblíbenosti, kteří od chvíle, kdy se ocitnou o příčku níže než loni, už nikdy nebudou tak spokojeni jako v dobách, kdy ještě pocit, že láska se dá změřit, neznali. Jde také o nás, co se pokládáme za normální. Jak často to potřebujeme slyšet a cítit a jak často to opravdu slyšíme a pocítíme?
,,Opravdu?" zeptala jsem se sestry. ,,Když si tehdy tak propagovala vyznání lásky bratrům a sestrám, proč Ty jsi neposlala alespoň tu esemesku?"
,,Bože" zasmála se ona. ,,Nevěděla jsem, kde mám telefon!"
Když jsem se na ni podívala jako kulhavá doga z útulku, jak žena zavřená mezi čtyřmi stěnami jen s počítačem a režimem dne tvořeným spánkovými a přebalovacími cykly, doložila:,,Myslela sem, že ty to slyšet nepotřebuješ, že víš, jak tě mám ráda! Vždyť jsem ti to řekla minulý týden. Měla jsem ti to i napsat?"
Inu, to jsou ty časté životní omyly, kterých se dopouštíme na svých blízkých, co se umí tvářit odhodlaně, jakože nad věcí a s lehkým, téměř zaschlým úsměvem na rtech. I oni potřebují slyšet a cítit ty jednoduché věci. Přímo bytostně to potřebují.
I já tebe.