Deset slov

"Nikdo se nechce nechat popsat jen deseti slovy," řekla citlivá mladá doktorka z mého oblíbeného seriálu (Dr. House), když se zastávala pacientky, kterou kolegové zaškatulkovali jako bývalou šlapku a feťačku, co se najednou zbláznila a vrhla se na ortodoxní židovskou víru. Každý člověk má podle ní nárok na delší a podrobnější charakteristiku, protože každý je jedinečná osobnost. To se přece nedá vtěsnat do deseti slov.
Jakmile to dořekla, vzpomněla jsem si na další svůj oblíbený titul - tentokrát časopis. V něm je rubrika, kde zajímavé ženy vyprávějí o tom, jak si dokázali uspořádat soukromý a pracovní život podle svých představ. Mimo jiné je tam i tabulka s jedenácti (no dobře, tak je to o jedno slovo více) slovy - například matka, manželka, milenka, kamarádka, organizátorka, řidička, sousedka a pod. Nebyla bych si tu tabulku nijak extrémně všimla, kdyby redakce ty ženy vždy nepožádala, aby zakroužkovali tři slova, které je ze všech charakteristik vystihují nejvíce. Téměř vždy zakroužkují matku a manželku, případně jsou neprovdané, tak partnerku, plus něco, co nejlépe vystihuje jejich profesní zaměření. A i když v té tabulce je vždy také slovo milenka, ještě ani jednou ho žádná nevyplnila. Ale to jen tak na okraj, že mě zaujalo, že žádná žena po třicítce se necítí být zejména milenkou, resp. jí ani není.
Zpět k člověku na deset slov. Zkusila jsem si představit, kterými deseti slovy bych popsala já sebe. A věru jsem měla problém naškrábat i těch deset základních charakteristik, které bývají v časopisech. Ne že bych nedokázala o sobě napsat sáhodlouhé litanie, problém byl v redukci na deset nejzákladnějších charakteristik, co jsem já. Jen deset. Když jich může být libovolné množství, tak není problém, když jich může být pouze konkrétní množství, začínáme spekulovat.
Je to asi něco podobného jako při otázce, kterých deset věcí bychom si vzali na opuštěný ostrov. V podstatě nejde o těch deset věcí, které tam budeme mít, ale o ty, které necháme doma. Neboť co když si omylem vybereme něco nepodstatné a na ostrově se ukáže, že více než milovaná sbírka básní by se nám hodil dobrý spacák?
Tak nějak je to i s charakteristikami. Co když se zařadím jako tanečnice a folkloristka, a tím pádem mi nezbyde místo na čtenářku, plavkyni či další oblíbené koníčky? A v rodině: je pro mě důležitější funkce dcera, teta nebo sestra? Deset slov je nepříjemných ne pro samotné škatulkování, ale pro uzavřenost, nemožnost změny. A co když se za pár let změním?
Kamarád v tom má jasno, lidé se nemění, pouze změnu předstírají, okolí, často i sobě. Já v tom až tak jasno nemám, ale souhlasím, že člověk se změní ve svých základních charakteristikách jen velmi těžko. Než bychom se nějak zásadně měnily z jednoho extrému do druhého, jako ta feťačka na židovku, vyvíjíme se v životě, a v různých obdobích života vystupují různé naše charakteristiky více do popředí. Někdy jsme více sestry, jindy zas matky, někdy jsme více tanečnice, pak zas zahradnice.
Když jsem celou svou pracně vystavěnou teorii předestřela na posezení s přáteli, kamarád hoteliér a traktorista vypálil od boku, že on je v první řadě milenec a filozof. Inu, něco o těchto jeho vlastnostech vím (z doslechu, samozřejmě), takže jsem doplnila svou teorii o názor, že těmi deseti slovy ostatně člověk i tak vyjadřuje více to, čím by chtěl být, než to, čím se být cítí.