"Potřebuješ lekci..."

“Zítra tě čeká odplata, počkej,”a hodí po mě papírovou kouli, kterou rychle udělal z papíru, ležícího na stole a na oko se mračí. Poznám to, protože mu cuká pravý koutek, jak se snaží maskovat úsměv.
“Tebe možná ještě dřív, mačkáš Lucce text scénáře,”vyhnu se zásahu koulí a vypláznu na něj jazyk. Mířím ke dveřím, dnes už vážně musím domů, ale sál sokolovny se nám povedlo na zítřejší mikulášskou akci nazdobit krásně. Ode dveří se ještě otočím a vidím Marka, jak se snaží smuchlaný papír vyhladit, nerad by si pohněval paní principálovou.
Prý čeká tě odplata, to jako za co? Že by ho vážně tolik naštvalo, že jsem mu uklidila žebřík, po kterém vylezl na venkovní bufet chystat nebeskou bránu pro andílky? vždyť jsme se vzájemně celé odpoledne provokovali oba? My se prostě spolu nedokážeme jen tak v klidu bavit, pořád to musí být okořeněné popichováním, dobíráním si toho druhého a když nic, tak aspoň slovní narážky a dvojsmysly.
Dnes už toho mám vážně dost, dám si rychlou sprchu, pár stránek z rozečtené knížky, ale spánek mě na gauči přemůže, abych se z něj ve dvě ráno přesunula do postele.
Celá sobota se nese ve sváteční náladě, peču poslední várku perníčků pro děti na mikuláše, nazdobím okna a trochu poklidím, bych se začala chystat na večerní akci.
Je mi jasné, že Marek počítá s tím, že na hřiště přijdu. Letos na mě žádná role v divadle nevyšla, tak aspoň pomáhat s děním kolem dílniček a her a následně i při úklidu.
Pohádka se povedla, jako vždy sklidila velký potlesk a diváci, byť promrzlí, tleskali přídavek v podobě závěrečné písničky. Všude to voní punčem a jako organizátoři se nestíháme otáčet, pořád je někde potřeba pomocné ruky. Tolik andílků a čertů snad dnes nikde není než u nás na hřišti. Marka jsem zahlédla jen jednou, kdy jsem se chvíli dívala na pohádku a kdybych nevěděla, kterého čerta hraje, nepoznala bych ho, jak dokonale byl maskovaný.
Po osmé hodině vyprovodíme poslední návštěvníky a celá parta se vrháme na úklid. Všichni jsme unavení, ale spokojení, že to letos opět krásně vyšlo a vše odbře dopadlo.
Snažíme se to uklidit co nejdřív, čeká nás ještě závěrečné poděkování U Jeníka.
Odnáším plné pytle odpadků do místnosti k udírně, musím projít přes půl hřiště, ale po cestě ještě všude hoří pochodně, není úplná tma.Na chvíli se zastavím a dívám se směrem přes hřiště, které už se v odrazu třpytí lehkou námrazou. Zebe mě do noh, vezmu pytle a rychle je odnáším. Místnost je malá, jen na dřevo do udírny, které je po letních akcích vše pryč, udělám dva kroky dovnitř a oba opřu o stěnu.
Uslyším za sebou kroky, leknu se, měla jsem si rožnout, bleskne mi hlavou, pozdě. Nestihnu se otočit ani vykřiknout, dotyčný mi znehybní ruku za zády rychlým pohybem a ústa zakryje rukou. V hlavě mi začnou naskakovat katatrofické titulky zítřejších novin, kdy hlavní zpráva dne bude “zamordovaná v kumbálu na vesnickém hřišti”, no aspoň se to bude dobře prodávat. Srdce mi buší o stošest a chvíli mám snahu se ze sevření dostat, ale protivník je muž, má větší silu než já a drží pevně.
“Říkal jsem ti, že tě čeká odplata,” pošeptá mi do ucha, když mi sundává ruku z úst a mě v tu chvíli spadne kámen ze srdce.
“Markůůůů…..”řeknu tónem stylem hele to je blbej fór, nechme toho, ale s ním to nehne, dál mi svírá ruku za zády. “Pusť….,”snažím se mu vysmeknout, ale vím, že se mi to nemůže podařit,jako hasič má pořádnou sílu.
“Ale, kočička by se chtěla prát?”cítím jeho opovrhovačný tón v hlase a volnou rukou mi přejede po vlasech. Cítím jeho dech na krku, nemám sílu mu odporovat. Políbí mě na něj.
“Tohle jsem chtěl udělat už dávno,”totálně mě vyvede z míry, nejsem schopná žádné reakce. To ho ovšem trochu navnadí, když se nebráním a rukou mi pohladí ňadra. Začíná mi být jen v tričku a tenké mikině zima a bradavky reagují na každý dotek.
“Pusť mě!” snažím se dát důraz do této věty, opravdu je mi to nepříjemné. Ať je mezi námi normálně jakékoliv napětí a flirtování, nikdy víc nebylo a nebude.
Na Marka má ale můj protest úplně opačný efekt, tiskne se ke mě blíž a rukou mi přejíždí po zadku.
“Potřebuješ lekci, že se mnou si nemáš zahrávat,”vrčí mi do ucha a rukou mi strčí mezi nohy.
Ne, tohle ne, běží mi hlavou a snad to i nahlas vyslovím, protože najednou Markovo sevření povolí, aby mě k sobě otočil čelem a obejmul. Je o dost vyšší než já, mám hlavu opřenou o jeho hrudník a jeho silné paže mě hladí po zádech.
“Promiň, jestli jsem to přehnal,” omlouvá se a bere mou hlavu do dlaní. Dívám se mu přímo do očí, zase do těch klidných a usměvavých očí. I když má pořád masku pekelníka ty oči ho prozradí.
“Chtěl jsem tě trochu potrestat za ten včerejšek, jak jsi mě nechala mrznout na střeše, ale nechtěl jsem ti ublížit,”pohladí mě po tváři.
“Nikdy bych neudělal nic, co by jsi sama nechtěla,”a políbí mě. Vlastně úplně poprvé.
Díváme se jeden na druhého a ticho je takové, že by slyšel spadnout špendlík. Jen souhlasně kývnu hlavu.
Tímto považujeme oba příhodu za uzavřenou a odcházíme pryč. Marek mě drží za ruku a pustí ji až těsně před vchodem.
Nebo že by to ten polibek všechno spíš otevřel? Uvidíme...