:)

Na kraji velkého města stojí malý rodinný penzion. Deset pokojů se pronajímá hostům, ve zbývajících bydlí majitelka a její dcera s manželem a desetiletým synem Albertem. Albert je špunt křehké tělesné konstrukce, ale myslí mu to dobře. Když ho ve škole začali pronásledovat místní šikanovatelé, zašel za svým spolužákem přezdívaným Beton, vyšším o dvě hlavy, širším o dvě stehna dospělého zápasníka a navrhl mu obchod. Albert mu pomůže prolézt z matematiky, aby zase nepropadl a Beton zas Albertovi poskytne ochranu.
,,Dobře'' řekl Beton hlasem hlubokým jako středověké lesy a to byl začátek jednoho pěkného přátelství.
Betonovy rodiče vlastní pohřební ústav a přestože nikdy neslyšeli o diskalkulii, jsou to dobří lidé, kteří mají pochopení pro téměř cokoliv. A tak vychovávají i syna Betona. Beton totiž udeří jen tehdy, když si to někdo zaslouží, s výjimkou matematiky není až tak hloupý a když se směje, musíte se smát také. Takže zatímco Betonovy rodiče aranžují věnce, šminkují mrtvoly, vypisují formuláře, nakládají truhly a podávají truchlícím pozůstalým papírové kapesníky, Beton tráví čas v penzionu, hraje počítačové hry, láduje se čočkovou zahuštěnou polévkou a s Albertovou babičkou počítá ručníky, aby měli přehled, co zase hosté ukradli . Večer zastaví před penzionem pohřebácké auto, Beton zlíbá penzioňáky, naskočí do auta a jde domů.
Na téže ulici stojí jiný penzion. Stejně velký, se stejným ceníkem, s trochu větším poutačem, jen ta čočka tam tak nevoní a majitel se neumí tak chápavě usmát jako Albertova babička. Namísto úsměvu má však dalekohled, zápisník a inspirativní nápady pocházející z pokleslé literatury. A tak se začaly šířit řeči, že pohřebácke auto nestává před penzionem jen tak nadarmo, že prý se do toho penzionu chodí umírat.
Chvíli trvalo, než se to doneslo k uším Albertově babičce. Nejdříve si několik týdnů nedokázala vysvětlit kradmé pohledy sousedů, úbytek hostů a přehnaně přátelský pozdrav majitele konkurenčního penzionu. S pomluvami je to tak, že když se šíří, nic s nimi neuděláte, nemůžete ke každé větě utrousené přes plot či v řadě před pokladnou v samoobsluze násilím přišpendlit i své vysvětlení a uvedení na pravou míru. To Albertova babička věděla. No ale mohla zatrhnout Albertovi kamaráda jezdícího v pohřebáku? Drby nezastavíte, je třeba se na nich naučit surfovat. Otázka je, jak chytit tu správnou vlnu.
,,Nevěřili byste, jak jsou lidé vlastně morbidní,'' řekla jednou mezi řečí Betonova matka, jinak šarmantní dáma zvládající posmrtný make-up jako nikdo na světě. Její mrtví vypadali často lépe než za živa v rozpuku mládí.
,,Morbidní?''Zeptala se babička. ,,Myslela jsem, že lidé se smrti bojí. Štítí se jí, nechtějí ji vidět, ani o ní slyšet.''
,,Ale prosím vás." řekla ta žena v decentním černém pracovním kostýmu. ,,Lidé jsou smrtí posedlí. Hlavně tou vlastní. K nám si chodí plánovat ještě zaživa, obhlížet a probírat vlastní konec ze všech stran, že byste se divili."
Albertova babička se chvíli divila a pak vymyslela slogan U nás by se vám šťastně i umíralo, dala natřít bránu, koupila nějaké svíčky a pár jiných rekvizit, které měly evokovat pocit, že kdyby v penzionu umřela i princezna, nijak se nezpronevěří výchově a dobrému vkusu. Chvíli trvalo, než se to rozkřiklo, ale časem se penzion zaplnil recesisty a staršími občany, kteří se myšlenkou vlastního konce zabývali denně a konečně měli na to patřičné a vlídné prostředí.
Albert se s Betonem kamarádí dál, pohřební auto se stalo součástí image, do penzionu chodí hosté jako do Disneylandu a majitel konkurenčního penzionu má ohryzané nehty, krachující podnik a dalekohled v zastavárně.

Jak říká staré antické přísloví: nezabývej se svými nepřáteli, protože ani nevíš, jak jim pomůžeš.