Rodina

V té rodině jsou samé silné osobnosti. Každý si žije životem, který mu vyhovuje, miluje své nejbližší a je k nim drtivě upřímný. A hlavně se o ostatní členy rodiny nestará, dokud o to není požádán. Kromě matky toho rodu, samozřejmě, protože my matky jsme prostě takové, furt se staráme.
,,Ale já jsem to myslela dobře." řekla matka rodu ukřivděně, když ji její dospělé dcery upozornily, že jim její aktivní přístup k jejich životům nevyhovuje.
,,To my víme, ale těžko se to rozdýchává." řekla ta starší. ,,Nemůžeš si zapamatovat, že dřív než se rozhodneš přijít bez ohlášení a reorganizovat nám domácnost, je lepší se zeptat?"
,,To jste mi někdy říkaly, že vám to nevyhovuje?" zeptala se matka.
,,Říkaly."řekla mladší dcera.
,,Nepamatuji si." řekla matka.
,,Já když si nepamatuji, tak si zapisuji."řekla starší.
V tichu, které nastalo, se matka začala přehrabovat v kabelce.
,,To není špatný nápad."řekla, vytáhla zápisník, pero a brýle. ,,Tak diktujte děti."
Dcery diktovaly. Nejdříve opatrně, pak odvážněji, nakonec se všechny tři smály, až jim slzy tekly a rozpíjely inkoustovým perem zaznamenaná pravidla:
Neříkat mladší dceři, že si má konečně něco udělat s vlasy!
Nepřinášet nevyžádaná uvařená jídla, nejdříve poslouchat, pak reagovat, Používat větu " já jsem ti to říkala "maximálně jednou za měsíc.
Je mnohem těžší vycházet s rodiči, když už uplynulo dvacet, třicet, čtyřicet let od okamžiku, kdy jsme jako děti seděly na nočníku a zbožně hleděly na všemocnou maminku. Jsme jejich děti, ale už ne tak křehké a bezbranné jako kdysi, a přeci stále potřebujeme jejich lásku. Ony jsou naši rodiče, ale často v mnoha věcech nečekaně bezmocníé a přitom stále zasluhující si naši úctu. Znám zmíněnou matku rodu osobně. Je to velmi přemýšlivá vzdělaná dáma, která si nenechá od nikoho skákat po hlavě. I kdyby se ani půl minuty neřídila žádnou položkou ze svých poznámek, už za to, že byla ochotna sepsat si ten manuál komunikace s dětmi, by si zasloužila medaili za zásluhy o výstavbu mezilidských vztahů.
V rodinách od sebe navzájem očekáváme všechno možné, jen ne pérování, tak roztomile rozšířené po domácnostech. Jasně, že často ví někdo mnohem lépe, jak je třeba dělat to, co dělá ten druhý, ale znám rodinné konstelace, u nichž by ty soustavné pindy obstály u soudu jako obhajoba vraždy.
V seriálu Novomanželské krize vysílaném kdysi dávno na stanici jejíž jméno mi neutkvělo, nařídil partnerský poradce manželce, aby své komentáře k manželovu řízení motorových vozidel vypouštěla pouze ve formě rapu nebo operního zpěvu. Jinak jsou zakázány. Bylo docela osvěžující slyšet "Ty nedáváš blinkr?" jako operní árii.
Pokud se bojíte, že vás někdo zavraždí, je prozíravější zamyslet se, s kým a jak žijete, než vyhýbat se o půlnoci tmavým uličkám, protože nejvíce se v našich končinách vraždí rodinní příslušníci navzájem. Ani každodenní otravování si života, kdy se vlastně ani netěšíte domů, není o moc lepší. Jakýkoliv způsob, který nás naučí žít se svými nejbližšími v míru, je dobrý. Takový zápisník je podle mě dobrý nápad do každé rodiny. Vždyť jak víme, na začátku bylo slovo. A když je ještě k tomu zapsáno, má sílu otřást světem.