Začít být mrcha??

"Ale já mu nechci dělat věci, který sama nemám ráda, když je někdo dělá mně," říkala jsem kamarádce v rámci našeho rozhovoru o složitých komunikačních problémech v mezilidských vztazích. "A vyplatil se ti někdy tenhle tvůj přístup?", zeptala se mě ona. "Když si to tak promítneš, dostala jsi za svojí férovost a vstřícnost adekvátní množství férovosti a vstřícnosti i z druhé strany? Alespoň teda v těch konkrétních případech?" Nemusela jsem moc dlouho přemýšlet. Nevyplatil. "Tak vidíš. Je na čase odložit idealismus a začít být mrcha." povídá mi ta dobrá duše. "Jde o přežití."
Mám doma malý odlívaný zvoneček. Má jednoduché čisté tvary a nádherný hlas. Vyrobil ho můj praděda. Odlil i několik velkých kostelních zvonů. Máma mi kdysi vyprávěla, jak vyráběl hliněné formy a jak je, děti odháněl dál, aby se mu nepřipletly pod nohy, až bude lít rozžhavený kov. Potom vyhrabávaly vychladlé kousky slitiny z prachu, které odkapávaly a vytvořily zvláštní tvary. Výroba zvonu trvá dlouho a můj pradědeček si za práci nic nebral. Byl hluboký socialismus a na zvony nebyly peníze. Praděda do kostela nechodil, ale byl praktickým altruistou, který odváděl židovské děti přes hranice a zachraňoval je před koncentrákem, až do konce života zastavil u každého rozbitého auta u silnice, jestli nebude umět pomoct, neváhal vstát i od štědrovečerního stolu, když bylo třeba někoho vytáhnout ze závěje, nebo odvézt nemocného do nemocnice. V osmačtyřicátém mu všechno vzali, v padesátých letech byl zavřený, všechny jeho děti měly v papírech záznam o maloburžoázním původu. Ale on byl stále přesvědčený o tom, že se vyplatí být slušným člověkem, říkával, že to, v co věříte a co dokážete, vám nikdo nevezme, a učil se další a dalším řemeslům, podával zlepšováky, opravoval auta a nakonec odlíval i ty zvony. Umíral dlouho a ve strašných bolestech, do poslední chvíle si však snažil zachovat důstojnost. A potom zemřel a strejda mi vyprávěl, jak jim na pohřbu mladý kněz opojený svou funkcí povídal, že když někdo nechodí do kostela, bude se smažit v pekle, protože ten, kdo pravidelně nevzývá Boha, si nic jiného nezaslouží. Kovový povrch zvonečku od pradědečka mě chladí na prstech, když se ho dotýkám a najednou mi dochází, že účtování v případě života neprobíhá po jednotlivých položkách, ale celkově. Že můj pradědeček měl kolem sebe lidi, kteří byli šťastní. Měl dobré přátele, rodinu svázanou srdečnými vztahy. Zůstaly po něm jeho skutky, děti, vnoučata a mnoho věcí, které prošly jeho rukama. On tu už přes třicet let není, ale zvony, které vyrobil, zvoní každý den a ještě dlouho budou. Zvedla jsem telefon a volala kamarádce: "Vyplatí se mi to jinde, anebo alespoň tak celkově", řekla jsem jí. Smála se. Zná mě. A i ona sama, že jí mám, je mojí odměnou za férovou hru, myslím.