Zavolal mi František

Vždycky psal a letos zavolal.
František je můj strýček z jihu.
Dlouho jsme se neviděli. Tak dlouho, že si už nepamatuju, kdy to bylo naposledy. On bydlí na jihu a já na severu. Ze severu na jih je daleko. Stejně tak i z jihu na sever.

Můj první muž, se kterým jsem byla devět, roků Františka taky nikdy neviděl. František říkal, že se přijede podívat k nám do paneláku, ale … nezdařilo se. Nesetkali se, ani když jsme jednou navštívili mé rodiče v domě ve stejný den a ve stejnou hodinu. Celou hodinu jsme byli v tom jednom domě se zahradou, přesto se tak dokonale míjeli, že se tehdy ani v tom domě, ani na zahradě nesetkali.

Můj druhý muž se s ním také nikdy nesetkal. Celých sedmnáct roků František sliboval, že se přijede podívat k nám do chaloupky a … nezdařilo se.

František má moc příjemný hlas.
Jsem ráda, když mi zavolá a já ho můžu poslouchat.
Tak jako dnes.
Zavolal mi a popřál hezké svátky.
Řekl, ať se nepereme, nehádáme, ať se máme rádi a jsme zdraví.
Chtěla jsem mu poděkovat a také říct mnoho hezkých slov, ale nemůžu.
Nemůžu vůbec mluvit.
A tak, když mi někdo zavolá, jenom poslouchám.

Je krásné jen poslouchat a poslouchat.
Vždy raději poslouchám a slyším.
Poslouchat slova, která vám druzí chtějí říct. Protože, když nemůžete mluvit, ten druhý toho řekne víc. A tak je prima občas mlčet a poslouchat.
Poslouchat lidi, vrnění kotěte, šumění větru, vodu v potoce, vyprávění kamene a padání sněhových vloček.

Poslouchat a slyšet ty dary, které vám okolí dává.

Nejen o vánocích.