Pokus

V jistém domově důchodců dali vědci obyvatelům do pokoje rostlinu v květináči. Jednu skupinu důchodců pověřili, aby se o rostlinku starali sami, druhé skupině oznámili, že o jejich rostlinu se bude starat personál. O šest měsíců později zjistili, že ve skupině, kde se o rostlinku mohli starat samostatně, zemřelo 15% lidí, v druhé skupině až 30%.
To však není všechno. Vědci po tomto zahrádkářském experimentu zajistily dobrovolníky, kteří chodili obyvatele domova důchodců navštěvovat. V jedné skupině si důchodci mohli určovat, kdy mají dobrovolníci na návštěvu přijít, v druhé tuto možnost neměli a dobrovolník jim jen oznámil, kdy přijde. Po dvou měsících návštěv byly členové skupiny, která mohla o návštěvách sama rozhodovat, šťastnější, zdravější, aktivnější a užívali méně léků.
Skutečný, neplánovaný a mimořádně smutný výsledek se však dostavil až několik měsíců po ukončení experimentu, kdy dobrovolníci přestali do domova docházet. Ve skupině, která si v době trvání experimentu mohla sama určovat návštěvy, zemřelo po zrušení návštěv najednou až nepřiměřeně mnoho lidí.
Ponaučení? Nedělat na lidech ani nevinně vypadající experimenty s květinkami a milými návštěvami? To asi celkem dobře nepůjde, i když je dobré vědět, že i činy provedené s tím nejlepším vědomím a svědomím a nejčistšími úmysly mohou mít dopad na nás i na naše okolí zcela katastrofální.
Skutečným poučením z celého experimentu, které je vykoupeno možná i předčasnou smrtí několika starců, je toto: Získat nad svým osudem kontrolu může mít očividně kladný vliv na zdraví a blaho člověka, ale přijít o ni může být ještě horší, než ji nikdy nemít.
Když jsem si tuto větu přečetla v knize harvardského profesora psychologie Daniela Gilberta - Škobrtnout o štěstí (Stumbling on Happiness), okamžitě jsem si vzpomněla na několik příkladů ze svého bezprostředního okolí. Uvědomila jsem si, jak rychle odešla na druhý břeh moje babička, která až do hospitalizace naší příbuzné, s níž žila a kterou tak trochu řídila, byla zcela samostatná žena. Najednou ztratila orientaci v životě i prostoru a po úrazu, kdy definitivně ztratila kontrolu i nad vlastním tělem, to s ní šlo bez zjevné vnější příčiny prudce z kopce.
Vzpomněla jsem si na kamaráda, který se stal rentiérem, ze dne na den přestal řídit velký podnik a přesto, že byl finančně zajištěn a nemusel dělat nic, jen si užívat plodů své tvrdé práce, trvalo mu několik let, než se se situací, kterou mu závidělo mnoho lidí v okolí, i vnitřně vyrovnal. To je ten šťastnější případ z mého okolí, pár dalších lidí nečekanou ztrátu předešlého postavení nepřežilo a když přežili, tak jsou z nich nešťastné lidské trosky. Konečně, to je možná i odpověď, proč muži po odchodu z jakékoliv jen trochu odpovědné funkce na důchod, na který se možná i posledních deset let strašně těšili, tak rychle umírají.
Ve světle tohoto výzkumu se mi jeví zcela jasně i to, proč se svého postavení tak těžko vzdávají politici, kteří mají pocit moci a kontroly nejen nad svým osudem či nad nějakým úřadem, ale přímo nad celou zemí. Chápu, proč se uchylují k nedůstojným a do očí bijícím podrazům a praktikám, proč jsou někteří ochotni zradit své přesvědčení, obracet kabáty a spojit se i s těmi, před kterými si dříve ani neuplivli. Je to občas až smutné, v přímém přenosu sledovat ty ekvilibristické obraty. V podstatě jednají v pudu sebezáchovy.
Nevím, jestli se dá na sebe brát jen taková moc, s jejíž ztrátou se dokáže člověk vyrovnat bez újmy na zdraví, či dokonce životě, zda se dá uhlídat hranice únosnosti. Mám pocit, že jediné řešení je nezapomínat na plán B, nesoustředit se zoufale jen na jednu věc a nezapomínat na své okolí, příbuzné, přátele, koníčky.
A když to všechno padne, stále je zde možnost nakoupit si pár květináčů.