Kouzlo okamžiku

Bydlím ve čtvrti starousedlíků, obklopena důchodci více než by naznačovalo celorepublikové procento. Má to své výhody. Vidím před sebou své perspektivy, vím, že není třeba nikam spěchat a mé zakořeněné přesvědčení, že všechno se dá vyřešit, se může pravidelně otužovat srážkami se zážitkovým pesimismem starší generace. Tak jsem se nedávno v rámci sousedské konverzace před domem dozvěděla, že je již v každém případě vše v kýblu, protože pokud Češi nakonec nebudou ve válce s Němci, tak Írán i tak vybombarduje Evropu a válku civilizací určitě vyhrají mohamedáni, jak to předpověděl buď Nostradamus nebo Sibyla nebo oba.
,,Nedá se s tím ještě něco udělat?´´ zeptala jsem se s nadějí a zahleděla se na výrostky, co se opodál ohazovali blátem. ,,Přece jen, co už my, ale ty naše děti by si zasloužili dostat šanci trochu si užít.´´
Paní s nákupní kabelou lhostejně pokrčila rameny, že ona s tím nic nemá, že už je pozdě ptát se jí na radu, byla by nám dobře poradila před lety, ale tehdy to nikoho nezajímalo. Pan s kšandama řekl:
,,Neměli jste si zrušit komunisty. Moskvy se Arabové báli, proti ní by se neodvážili.´´
,,A do kostela jste měli chodit.´´ řekla paní k kabelou.
,,Co už teď, mají ty satelity, rakety a bomby, mladí Arabové jim vystudovali na Západě a tam se naučili, jak nás vymýtit, z nás budou jen mastné fleky tady všude, jak stojíme, a máme po starostech. Rovnou do nebe.´´ řekl pan s přelepeným okem, říkejme mu Žižka. ,,A pár šťastných bude v nějakém bunkru hrát mariáš, dokud nezemřou hlady.´´
,,Ale prosím vás.´´ zasmála se paní s kabelou, což Žižku povzbudilo, takže to dokončil: ,,Já ne, já si dělám zásoby.´´
,,I já.´´ řekla paní s kabelou a potěžkala ji v ruce, že se jí uši skoro utrhly.
,,A co kupujete?´´ zeptala jsem se.
,,Leccos.´´ řekla paní s kabelou a skryla jí za záda.
Doma jsem se zamyslela nad perspektivami svého přežití. Mám na skříni papírové krabice z IKEA. Jsou na nich nápisy VÁNOČNÍ OZDOBY, ZÁRUČNÍ LISTY a VELIKONOCE. Krabici TOTO SEBER A BĚŽ nevlastním a vlastně ani nevím, co bych do ní pro případ náhlé potřeby měla připravit. Pasy, kreditní karty a nějaké ty srolované dolary v gumičce? Cihlu zlata? Nebo maskáče, nepromokavou bundu, láhev vody, kompas a dozimetr? Budu potřebovat plynovou masku a čtyři igelitové sáčky jako na branných cvičeních v sladkých časech nácviků chemických poplachů? Mám si obstarat zbraň a náboje, arabskou konverzaci pro samouky nebo spíše nějaké dráty na pasti pro případnou přeživší kontaminovanou zvěř?
Žijeme stále v tušení nějaké katastrofy, jíž nemůžeme zabránit. Co můžeme udělat, kromě žití takovým způsobem, aby nás netížilo svědomí, když už budeme nečekaně bolestně umírat v záři výbuchů?
Když si tak představím na mé skříni papírovou krabici TOTO SEBER A BĚŽ, asi by v ní po zvážení zkušeností našich předků měla být deka a pár lahví dobrého vína. To podstatné bychom si i tak nesli v hlavách, srdcích a rukou. A také někde v kapse v podobě nožíku švýcarské armády, který mám vždy u sebe, protože obsahuje i nůžky, otvírák, pinzetu a vývrtku a tou bych mohla do zdi vyškrábat odkaz pro ty co přežijí nebo se narodí až po nás. Po tom víně by nám bylo lépe na duši a tak by se ten vzkaz možná nesmyslně rýmoval jak to, co vyřezával opilý štamgast spadlý na zem do spodku těžkých hospodských stolů. Deka, víno a kouzlo okamžiku, v tom teď vidím hodnoty, kterých je třeba se držet.