Chci tě!

Řekl.
Podívala se mu do očí a nepatrně pootevřela rty.
Její tělo křičelo: Přibliž se. Nemysli na nic, jen se pomalu přibliž, přistup k němu a lehce se dotkni dechem jeho tváře.
Tělo křičelo tak nahlas, že si skoro musela zacpat uši.
Jenže co s tou hlavou.
Dát ji na špalek a setnout sekerou.
Co s těmi otázkami, co neustále vyskakují ven.
Chtěla mlčet, měla by mlčet ... na jazyk se hrnula slova jak velká voda, co vše zatopí. Slova, co zabijí tuhle chvíli.
Proč najednou musí znát odpověď na jedno (další) Proč. Přesnou odpověď.

***
Měla by klesat, ale stoupá, pověděl ráno.
Co říkáš?
Slunce vychází ... tak by měla klesat, ale stoupá.
Definuj stoupat.
Tady můžou stoupat jen dvě věci. Buď ten můj nebo teploměr.
Já vím, že mluvíš o teploměru ...
Proč ty musíš všechno rozebírat.
Já to nerozebírám, jen chci dobře rozumět. Vyjadřuj se přesně. Protože, když řekneš stoupat, vyplývá z toho, že stoupá teplota, ale ty jsi chtěl říct, že je větší mráz, a v tom případě teplota nestoupá, ale klesá.
***

Když se věci nazývají správnými jmény, je klidná.
V rovnováze..

Neumí tý hlavě poručit a zakázat otázky a nechat je utopit v nejistotě.
Potřebuje rozumět.

Někdy je v tom však víc.
Potřebuje jistotu.
Potřebuje vědět.
Nebo by možná jen byla ráda, kdyby to bylo tak ... jak by si přála.
Ale odpověď jí zřejmě utvrdí v opaku.
Proč ji tedy chce slyšet?
***

Chci tě!
Proč? Objeví se v hlavě otazník ...
... a s ním několik možných odpovědí.
Je důležité vědět, která je v tu chvíli ta pravá?

Někdy ne.
Někdy ano.

****************************************
(Co myslíš tím, když říkáš: Chci tě.)