V cukrárně

Scházím po schodech. Všude glanc, štíhlé nohy na příliš vysokých podpatcích, klátivé pohyby, vyleštěné polobotky, směs vůní s průrazností řeckého beranidla a šouravé krůčky babiček. Sklenka vína od lhostejné obsluhy.
Maturák!!!
Ty jo, po jak dlouhé době. Ani nepočítám. Dělám garde. Hezká. Vlastně dost hezká. Švitoří a štěbetá. Je jí třicet. Krásný věk. Plácá o všem možném, hlavně o sobě. Asi by se hodilo napsat „a já si pomalu uvědomuju…“ Ale prdlačku! Já si uvědomuju během pár minut, že od mojí zámecké paní jí dělí jen pár měsíců věku ale několik světelných let zámeckého vkusu, standartu a mírně rozcuchané moudrosti. Nabídnu rámě, milý úsměv, vína co hrdlo ráčí, jeden dva tance… a stačí. Šmidra vydra. Večer jen pro sebe. Užiju si to. Vždyť je to moje bývalá škola. Druhá sklenka. Škrtnutí pohledů. „No, nazdár!!!“ Z jedné učitelky se stala ředitelka. Poznává mě po patnácti letech. A evidentně si tykáme. No, dobře. Na střední jsem byl mírně nestandardní žák. Vlastně mě to dost hladí po duši… No jo, po egu, no. Pozoruji slečny, spíš slečinky co se všude kolem popelí. Tu kráska, co To o sobě ví. Dva kluci za ní cupitají v závěsu jak dva ocásci za kometou. A proti, kupodivu s nesmělou grácií kráčí poctivých osmdesát kilo napasovaných do upnutých růžových šatů. Dvě emo-děvčátka co se svých barevných šatů doslova štítí. Drží se navzájem za špičky prstů aby si dodaly odvahy přečkat tu hroznou chvíli odloučení od klidné náruče černé barvy. Intelektuálka s brýlemi vyleštěnými tak, že doplňuji diskotékové efekty. Rebelka s dredy pečlivě zamotanými do drdolu. Pozoruji to dívčí hemžení. To odhodlání uspět tenhle důležitě krásný večer. Jsou plné rozechvění, něhy, pitomostí a piva. Už asi stárnu. Nekoukám na ně jako lovec. Už jen pobaveně zkouším odhadnout, ze které se vyklube ta pravá koketa, co dokáže zamotat chlapovi hlavu a rozepnout poklopec jediným pohledem. Jsem prostě v cukrárně. Okukuju pralinky a bavím se odhadováním, co která z nich skrývá za náplň. Neochutnávám. Jen si užívám pohledu na sametově smetanové křivky a sladkou vůni čokolády.
Užil jsem si ten večer. Bylo to nostalgické, romantické, čistě osobní a krásně uvolněné. Nebyl jsem na lovu. Klidně jsem pozoroval lištičky jak loví svoje jeleny vidláky. Díval jsem se, jak pyšně si chlapci vodí, s falešným pocitem lovce, svoje „kořisti“ a myslel na jediné. Na každou, která mě zaujala jsem se podíval, mírně naklonil hlavu v zamyšlení, přivřel oči a pomyslel si: „Byla by dobrou služtičkou na našem panství? Líbila by se?“ Bylo jich hodně. Ale jen opravdu pár mi učarovalo natolik, že bych je vyhřadoval před paní na Fuckingamu a řekl: Lady, račte si vybrat, co mám dát upravit k večeři.“

Lady si totiž zaslouží jen to nejlepší!